New Madrid
Američtí seismologové měli jiné starosti. V nepravidelných intervalech se od zlomu San Andreas šířily série seismických vln. Ty měly nízkou amplitudu a téměř se neprojevovaly, zachycovaly je jen citlivé seismografy. Pak někoho napadlo udělat třírozměrný graf výskytu těchto vln na celém území USA a blízkého moře. Zjistilo se, že se vlny odrážejí od okrajů severoamerické pevninské kry. Odražené vlny měly sice ještě menší amplitudu, ale v okamžiku křížení s jinou vlnou se amplitudy sčítají a vytváří tím další ohnisko seismické aktivity, které přispívalo k dalšímu křížení. Ohnisko obvykle moc dlouho nevydrželo, přesto jich bylo několik stabilních a velice pomalu rostoucích. Ten vzbuzující největší obavy byl poblíž města Caruthersville ve státě Missouri. Tam je totiž hypotetický zlom New Madrid. Podle všeobecně uznávané teorie tam být nemůže, protože uvnitř pevninských ker zlomy prostě být nemůžou. Hypotézu o trhlině podporují čtyři velká zemětřesení se silou od 7,0 do 7,7 stupně, která proběhla na přelomu roků 1811 a 1812.
V Memphisu se nachází univerzita, která se specializuje na výzkum zemětřesení. Pracoviště má zkratku CERI5. Na ně se nyní soustředila pozornost mnohých seismologů, kde jedni očekávali potvrzení hypotézy o zlomu, druhá o jejím popření. Zatím to vypadalo, že hypotéza bude potvrzena. Jednoho dne přišel Memphis o turistickou zajímavost, neboli aligátory slunící se ve větvích stromů. Podle pozorování ošetřovatele v jednu chvíli všichni naskákali do vody, i ti odpočívající na břehu, a urychleně se vydali po proudu. Během několika dní je následovali různí hlodavci a ptáci.
Na univerzitě měli zrovna hlavu plnou starostí. V geolaboratoři právě dodavatelská firma montovala úplně nový, drahý, laserový seismograf. Ten dosavadní technici a inženýři provizorně umístili v místnosti, kdy kdysi stával sálový počítač IBM370. Ten přemístěný jim dělal starosti, ukazoval naprosto zmatené hodnoty. Tuto záhadu vyřešil až starší doktorand, který se vrátil z dovolené. Ten na počítači dělal od začátku až do jeho likvidace. Protože IBM nesnášel občasné otřesy, byla podlaha sestavena jako sendvič. Úplně dole ocelové pružiny, pak roznášecí deska, vrstva gumy a teprve potom beton. Nebylo divu, že přístroj neměřil správně. Situaci vyřešili jednoduše. Na trávník před budovou položili betonový panel, na něj přidělali seismograf, okolo postavili párty stan, aby bylo místo pro obsluhu. Poté už přístroj měřil přesně. Ne, že by výsledky byly nějak povzbudivé…
V Los Angeles byl zastupující guvernér John pozván na zasedání městských radních a zástupců podnikatelů. Téma mělo být jednoduché – co dále s Los Angeles. Hned na začátku se rozohnil jeden ze zástupců barevného obyvatelstva, když navrhl přejmenovat město na Lost6 Angeles a přestat se o něj starat. To neprošlo, jelikož by se opuštěné budovy okamžitě změnily na rejdiště různých asociálních živlů. Šlo o něco jiného. Před několika lety, ještě než se ukázalo, že takzvané globální oteplování není důsledek činnosti člověka, ale periodicky se opakující jev, probíhala na různých školách soutěž se zadáním Co dělat, až oceán stoupne natolik, že zaplaví LA. Výsledky byly všelijaké, ale přesto některé vynikly. Ty navrhovaly přestavbu LA na Mořské město, kde lidé bydlí v souladu s přírodou. Podnikatelé dali do kupy společnou projekční kancelář s úkolem dopracovat školní návrhy do použitelné podoby. Tuto podobu se teď chystají prezentovat. A jelikož je nejdůležitější projekt vhodně nazvat, navrhují přejmenovat LA na Los Atlantis. Poté spustili prezentaci.
Po jejím skončení se rozproudila diskuze, která se však smrskla na tu nejdůležitější otázku – Pustit se do toho hned nebo až podle toho, jak dopadne guvernér ve Washingtonu se samostatností Kalifornie. Velkolepý plán mohla zhatit federální vláda, která si mohla usmyslet, že využije situace a postaví v zatopeném LA velkou námořní základnu. Když stavěli Edwardsovu leteckou základnu, také se vláda neobtěžovala zjišťováním, je-li někdo proti. K tomu mohl něco říct zastupující guvernér John. Ten stručně poreferoval o jednání s Imperiem v Mexiku, jako perličku uvedl Miguelovu poznámku o číslu 666‰. Utíkáte přece z pekla, ne? Všichni se zasmáli, čímž se uvolnila napjatá atmosféra a mohly se začít dohadovat podrobnosti. Plán byl nakonec rámcově schválen, mohly se začít plánovat podrobnosti. John přitom postřehl zajímavou věc: Když jde o něco, co zasáhne společný domov, jde politická řevnivost stranou. Možná pomohl jako příklad i Johnova příkladná spolupráce s guvernérem Petem, jeho dřívějším politickým protivníkem.
Ten měl nyní ve Washingtonu plno starostí. Spolu s Ianem a jeho přáteli se rozhodl popostrčit děje okolo samostatnosti Kalifornie. Nyní proto seděl ve skupině zástupců Kalifornie na schůzi Sněmovny reprezentantů a poslouchal projevy. Dá se říct, že většina jich byla souhlasných se samostatností Kalifornie. Čekal, až předseda Sněmovny, zvaný Speaker, pozve k mikrofonu dalšího zástupce státu Kalifornie. Na tu narážku se zvedl a s hrstí papírů v ruce kráčel k řečništi, nic si nevšímajíc rostoucího šumu v okolí. Speaker si kvůli tomu nasadil brýle, rozhlédl se po lavicích až se pohledem zatavil u Peta u pultíku.
„Vy jste přece guvernér Kalifornie! Po vás je tady obrovská sháňka, nikde vás nemůžou novináři sehnat! Všude to mají hlídané, letiště, nádraží, dokonce i přístaviště rybářských člunů! Kde jste se tu vyloupl, člověče?“
Pete se na předsedu mile usmál a prohlásil, že to bude asi tím, že do Washingtonu přijel ještě před tím, než ho začali novináři hledat. Teď však má jeden zásadní proslov, takže kdyby pan předseda dovolil…
Nad projevem se s Ianem a vybranými přáteli mořili celé odpoledne. Musel být útočný, ale ne moc. Rozhodný, ale ne arogantní. Shrnuli v něm i hlavní části projevu ze společné schůze, přidali zážitky při katastrofách a rozdíly v poskytování pomoci vládou na území USA a těch několika šťastlivců, které proud zanesl mimo území USA, takže je zachránilo Imperium. Zmínil se i o tom, že Imperium na chvíli vypnulo hraniční silové pole, aby lidé mohli proplout za hranice. Přidal poznámku pro naslouchající vojenské jestřáby, že je pole už obnoveno, ať se netěší. Ještě je varoval, ať v rámci probíhajícího cvičení na Edwardsově letecké základně nezkouší propašovat tam strategický bombardér s atomovou pumou.
„Pokud ano, pak se se základnou rozlučte… A vůbec, mám vzkaz i pro naši skvělou vládu: Jsem pověřen lidmi našeho státu vyjednat pro naši zemi samostatnost. Je teď na ní, jestli to bude pokojný rozchod po jednání nebo bouřlivý, pokud nám v tom budete chtít zabránit silou. To je vše, co jsem chtěl říct. Děkuji za pozornost. Na shledanou, ale doufám, že příště to tu uvidím jako každý jiný host ze zahraničí.“
Na chvilku ho zdržel předseda otázkou, jetli by nebylo rozumnější poslat vzkaz přímo vládě. Odpověď byla prostá:
„Pane předsedo, toto je přece Sněmovna reprezentantů neboli zástupců lidu. Kde bych měl jinde přednést požadavek lidu Kalifornie než právě tady? Teď několik dnů počkám, jak bude reagovat federální vláda. Pokud nezareaguje, bude to znamenat, že nenaslouchá lidu. A na co je nám taková vláda? Uvažujte, prosím…“
Jeho slova padla na úrodnou půdu. V lavicích bylo vidět rozruch, takový pohled na věc senátory ještě nenapadl. Pete tiše seděl na svém místě a pozoroval rozruch v lavicích. I mnohý řečník vypadl z konceptu a prohlásil, že sice chtěl hovořit o něčem jiném, ale slova pana guvernéra ho probrala natolik, že se jeho záležitost jeví jako nicotná. Po několika takových vystoupeních předseda schůzi ukončil s tím, že se sejdou za čtyři dny, v pondělí. To je snad dostatečná doba na prodebatování nové situace…
Schůze samotná měla ještě komickou dohru. Obvykle bývá u východu z Kapitolu smečka novinářů, čekající na svou oběť. Tou dnešní obětí měl být kalifornský guvernér. Jelikož se schůze předpokládala delší, čekalo zde jen několik vytrvalců, jimiž Pete prošel jako horký nůž máslem. Nasedl do připraveného auta a zmizel. Vzápětí se přiřítilo hlavní stádo novinářů ve svých i televizních vozech a ve snaze dostat se co nejblíž způsobili nejednu havárii. Jindy obvyklé lamenty nad odřeným blatníkem hodili pro tuto chvíli za hlavu a hnali se ke schodišti, lokty odstrkujíc své kolegy. To vše jen proto, aby se od vytrvalců dozvěděli, že přijeli pozdě, minuli se s guvernérem o několik sekund. Nastalo všeobecné rozčarování a frustrace se musela na něčem vybít. Nejbližší řešení se ukázalo být dohadování o tom, kdo zavinil pozdní příjezd. A když jsme u toho příjezdu, kde je ten hajzl, co do mě naboural. Halas nabíral na síle, pak verbální útoky přešly na fyzické. Spouštěčem byl přenosový vůz, stojící na kabelu konkurenční televize. Také forma žádosti o popojetí nebyla úplně korektní, posuďte sami: Uhni s tím křápem, kreténe!… Hromadnou rvačku rozháněla policie přes dvě hodiny, museli na ni nastoupit těžkooděnci ze speciálních jednotek. Škody na autech a televizním vybavením se vyšplhaly na dvanáct milionů dolarů…
Přes veškerou přítomnou televizní a fotografickou techniku je doklad této památné rvačky jeden jediný snímek, ještě ke všemu nevalné kvality. Podle očitých svědků náhle z chumlu těl vylétl fotoaparát, na vrcholku dráhy se střetl s okrasnou lampou, pak se od něho zablýsklo a přístroj skončil ve křoví, kde byl posléze nalezen. Majitel fotoaparátu nebyl nikdy vypátrán, přestože by si policie s ním ráda popovídala, jelikož předchozí snímky tvořila kolekce velmi tvrdého porna včetně dětského.
Obyvatelé města Memphis měli jiné starosti. Vypadalo to, že město dopadne jako Los Angeles. Po zmizení divokých zvířat přišla na řadu i ta domácí. Psi, kočky, papoušci a ostatní mazlíčci už nebyli mazlíčky, ale vzteklí tvorové. Kočky si nějakou únikovou cestu našly, psi přinejhorším proskočili oknem nebo se, hlavně ti menší, protáhli kočičími dvířky. Hůř na tom byli zvířata v klecích. Zdivočelého papouška, omylem puštěného z klece naháněli marně všichni členové domácnosti a neobešlo se to bez klovanců a podrápání. Skočilo to většinou tak, že ten nejrozumnější člen domácnosti otevřel dokořán nejbližší okno.
V níže položených místech měli problémy s kanalizací. Člověk spokojeně vykonal potřebu, spláchl to všechno a spokojeně odešel z oné místnůstky. Stále však ve vzduchu přetrvával nepříjemný odér. Na příčinu obvykle došel, když šel do sklepa pro nářadí. To, co spláchl, plavalo spolu s ostatními věcmi v půl metru hluboké smradlavé louži. Pak někde někdo spláchl a nad kanálkem se na moment objevil kopeček vody či další exkrement. Několik zvídavějších postižených se obrátilo na své známé na univerzitě, co se to děje, jestli zase armáda nedělá nějaké hokus pokusy jako v té Kalifornii. Jestli se město propadá nebo stoupá hladina podzemí vody… Profesoři se dohodli, dali to studentům za domácí úkol a v klidu odkráčeli k domovu. Druhý a třetí den měřila jedna část studentů v ulicích města, zbytek se houfoval okolo dvou vrtných soustav. Další den vypukl na univerzitě poplach. Měření pomocí družic GPS prokázalo mírný pokles celé oblasti, jednalo se jen o centimetry za den, ale byl to vytrvalý pokles. Alarmující výsledky pocházely od vrtů. Jednak je hladina podstatně výš, než by měla být, je teplejší, čím hlouběji se měří a páchne jako odležená minerálka. Ochutnat si ji nikdo netroufl. To vše nasvědčovalo tomu, že se zintenzivnila vulkanická činnost v celé oblasti.
Do zkoumání a měření se zapojili i univerzitní profesoři a rozhodli se měřit ve větším měřítku, nejen ve městě, ale i ve vzdálenějším okolí. Samozřejmě, znali teorii o zlomu New Madrid, započítali ji do mapy měření. Jelikož měli pouze dvě vrtné soupravy, rozhodli se udělat dvě skupiny. Jedna měla začít měřit a vrtat na sever od města podél toku Mississippi, druhá skupina odjede do města Fulton, začne vrtat a měřit v něm a postupovat taktéž severním směrem. Na cestu dostala skupina ještě dobrou radu: Nastavte si pořádně navigaci, Fultonů je v okolí víc, ať zbytečně nebloudíte, jak se to stalo novému děkanovi! Ten skončil ve Fultonu, ale ve státě Illionis, který leží od toho správného 700km přímo na sever. Potom celý zoufalý volal na všechny strany, kde je sakra ten správný Fulton, tam že se na něj v tamním Fultonu dívají jako na blázna. To ještě netušil, že ho ve Fultonu jen čekal odvoz a že konečný cíl jeho putování byl Planters Pointe poblíž Drummondsu, aby tak naplnili jeho přání, co se týká ubytování: něco venkovského poblíž golfového hřiště a nějaké vodní nádrže. Takže v okruhu dvou kilometrů vzdušnou čarou má oboje. Na univerzitu mu těch osmnáct mil trvá autem slabou půlhodinku.
Průběžné výsledky první skupiny se od sebe téměř nelišily, to druhá skupina to měla pestřejší. Nejprve podle měření přes GPS satelity zjistili, že se tady nejedná o pokles, ale o vzestup. Také vrty byly podivné. Nejdříve narazili na pramen ledové vody s takovou vydatností, že z vrtu tryskal do výše pěti metrů. Pak rozvrtali několik akrů, ale na vodu nenarazili. Pak se na ně usmálo štěstí, zamávalo jim a definitivně je opustilo. Hned následující vrt skončil dost neslavně. Nejprve zavyl motor pohánějící vrták. Pak nadskočila celá vrtná souprava, motor zařval přetížením, když se pokusil otočit celou vrtnou soupravou a ztichl. V tichu bylo slyšet, jako by někde hodně daleko vyly poplašné sirény. Profesoři i studenti se na sebe dívali a nic nechápali. Podle geologických map by tady měla být jalová jílovitá půda, ale vrtná souprava vyváděla, jako by narazila na tvrdou skálu. Pak se z lesa vynořil armádní džíp obsazený zakaboněným důstojníkem a třemi neutrálně se tvářícími vojáky. Samopaly přiložené k líci dokreslovaly dramatičnost situace.
Vysvětlení bylo jednoduché. Vojáci stavěli záložní sledovací stanoviště, samozřejmě v utajení, takže v mapách nemohlo nic být. Voda široko daleko není, protože podzemní voda je svedena do druhého suterénu, odkud je po vyčištění dodávána do bunkru. A zavrtali se do hlásky, ta je schválně tři jen metry pod povrchem. V případě nouze se hydraulicky vytlačí těsně nad povrch, kde slouží jako pozorovatelna. Tohle vysvětloval zástupce velitele profesorům, studenti tuto dobu trávili po různých výslechových místnostech, kde se z nich pokoušeli vydolovat nějaké rozdíly ve výpovědích. Profesoři pak vysvětlili zástupci velitele, proč se plahočí po krajině a vrtají díry do země. To se zhruba shodovalo s tím, co vypověděli studenti. Důstojník se zachmuřil a zamumlal něco ve smyslu, že to by vysvětlovalo problémy… A jako na zavolanou se od stěny ozvalo skřípění, světla zablikala a zhasla. Rozsvítily se nouzové lampičky na šipkách k nejbližšímu nouzovému východu. Zástupce byl v mžiku na nohou a popoháněl profesory k východu. Jeho podřízení dělali totéž se studenty, takže se zanedlouho všichni sešli v lese u nenápadné skalní pukliny. Z ní se ozývaly zvuky drceného kamene, podivné praskání a duté údery. Nakonec se z ní vyvalil oblak prachu, který zahalil skupinu a vyvolal všeobecný kašel. Zástupce velitele se pak obrátil na profesory a studenty, že v normálním případě by museli všichni podepsat mlčenlivost. Ty lejstra jsou někde uložená, tam dole, hledat je teď nebude, přesto by doporučoval se o věci moc nešířit. Pak jim ještě ukázal směr, kterým se dostanou k vrtné soupravě a doporučil návrat do Memphisu
Tam se děly věci, které, správně interpretované, potvrzovaly hypotézu o zlomu New Madrid. Železniční most Frisco Bridge byl jednoho dne uzavřen pro provoz, protože nad pilířem, ležícím přímo na hranici s Arkansasem, praskly tři ze čtyř kolejnic. Provoz by se ani nemusel zastavovat, šířka největší trhliny byla třináct milimetrů, ale nikdo neměl ponětí, proč kolejnice praskly. Ještě větší záhada se ukázala následující den, kdy se zástupce železniční společnosti pohádal se šerifem. Důvodem hádky byly chyby měření, v protokolu je třináct milimetrů, ale dnešní měření ukazuje sedmnáct milimetrů. Na to se šerif vytasil s fotografií ocelového měřidla položeného na kolejnici, na kterém byl jasně vidět měřený údaj – třináct milimetrů. Oba nad tím kroutili hlavou, načež se shodli, že další den provedou třetí kontrolní měření. Oba povolali své odborníky, takže následující den mohli všichni žasnout nad údajem devatenáct milimetrů šířky největší trhliny. Původně nepoškozená kolejnice se mohla chlubit novou, milimetrovou trhlinou. Netrvalo dlouho a někoho napadla myšlenka plně zapadající do zlomové hypotézy – Mississippi se rozšiřuje, stát Tennessee se vzdaluje od státu Arkansas. Už si někdo z toho dělal legraci, že stát Tennessee také opouští USA, akorát to má horší, musí před sebou tlačit Severní Karolinu.
USA byly v otázce opuštění Unie na rozcestí. Již druhý den po vystoupení kalifornského guvernéra ve Sněmovně se nechal prezident neoficiálně slyšet, že se kvůli takové bezvýznamné prkotině nebude svolávat společná schůze Kongresu. Kongres vytvoří vyšetřovací komisi, která toto dostane za úkol. Když si to poslechl Pete z televizního zpravodajství, celý schlípl, neboť to podle něj znamenalo další zdržování. Ian si naopak radostně zamnul ruce. Nic nechápajícímu Petovi vysvětlil, že se to zatím rozvíjí podle plánu. Kongres založí Komisi pro Kalifornii, kooptují tam nějaké lidi a bude se jednat. V tom okamžiku nastupuje těžké dělostřelectvo. Neboť, Ian se radostně usmál, do komise se dostane dost lidí podporující samostatnost. O to se postará místopředseda, který sice navenek vystupuje jako neústupný obhájce celistvosti unie, ale v soukromí je to člověk s rozumnými názory. Pete si ho ostatně musí pamatovat z golfu, je to ten s rozpadající se postelí.
Komise se sešla a hned na první schůzi se začalo historií, neboli jak se stala Kalifornie součástí Unie. Bylo nutno sáhnout hluboko do minulosti. Mexiku se pranic nelíbil roztahovačný severní soused, který mu pomalu ukrajuje z území. Poslední kapkou bylo vyhlášení samostatnosti Texasu, toho času severního mexického státu. Ještě ani neoschl inkoust na posledním podpisu a USA už uznávaly samostatnost Texasu, jako by to bylo dopředu domluvené. Možná i bylo, podle mexických historiků určitě. Jelikož Mexiko považovalo Texas za svou vzbouřeneckou provincii, zasáhlo vojensky. Přestože se jednalo o konflikt mezi Mexikem a Texasem, zasáhla do něj americká armáda. Tím vypukla Mexicko – americká válka. Ta skončila vítězstvím USA. Výsledkem byly významné územní ztráty Mexika ve prospěch Spojených států – odtržením Texasu a postoupením dalších území po prohrané válce přišlo Mexiko o více než polovinu svého území. Na získaném území vznikly postupně americké státy Kalifornie, Nové Mexiko, Arizona, Nevada a Utah. Mírová smlouva z Guadeloupe Hidalgo potvrdila hlavní důsledky této války: nucené postoupení mexických území Alta California a Santa Fe de Nuevo México ve prospěch Spojených států. A aby to nevypadalo jako loupež za bílého dne, zaplatí USA Mexiku náhradu 15 miliónů dolarů, což byl i v té době pakatel. Oficiálně tak vstoupila Kalifornie do Unie 9. září 1850, neoficiálně k tomu byla donucena Unijní okupací.
Tato komise pravděpodobně udělala rekord v délce vyšetřování, trvalo pouze jeden den. Závěr byl šokující – nebýt vměšování Unie do vnitřních mexických záležitostí by nevypukla válka mezi Mexikem a Unií. Tím pádem by nebylo Mexiko okradeno o polovinu území, na kterém později vznikla i Kalifornie. Takže by Kalifornie vůbec nevznikla a nebyly by z toho dnešní problémy. Další ze závěrů bylo doporučení, aby vláda přestala měřit dvojím metrem, co se týká samostatnosti. Stejně tak, jak podporovala samostatnost Texasu, by nyní měla umožnit samostatnost Kalifornie.
Ani Pete, ani Ian nemohli být v komisi, ale její závěry jim jejich příznivce poslal hned, co byly oficiálně zapsány do protokolu. Oficiálně bude protokol publikován za dva dny, na další schůzi Sněmovny. Vzbudil nebývalý ohlas, jednak délkou vyšetřování, jednak závěry komise. Ty nakonec donutily prezidenta vyhlásit společnou schůzi celého Kongresu. Termín byl zvolen na datum za dva týdny, to aby se mohl prezident a zastánci celistvosti unie ještě pokusit získat nějakou podporu. Jako by mu nestačila, co měl teď – prakticky všechna federální média mu šly na ruku, haněly návrh na samostatnost a žádaly neodkladné vyšetřování a tresty pro podvratné a protiamerické živly, které jsou viny nynějším stavem věcí.
K Petovu údivu se Ian tvářil naprosto spokojeně, místo toho, aby se stresoval tím, s jakou kulišárnou zase vláda vyleze. Vysvětlení bylo jednoduché. Veřejná podpora samostatnosti skončila závěrem komise, teď nastupují jednotlivci, hlavně jako sabotážní jednotky. Ty to budou brát oklikou, většinou přes peníze. Pak se Ian zeptal Peta, jestli zamýšlel vymačkat z federální vlády nějaké odškodné za škody způsobené vojáky. Tyhle vice náklady by mohly přivést zemi k bankrotu nebo alespoň k drastickému zadlužení. No, a když se nějaký prezidentův poradce vyjádří v tom smyslu, že čím dříve Kalifornie opustí Unii, tím méně Unie zaplatí. Nebude přede platit obnovu nějakého cizího státu, notabene pravděpodobně nepřátelského… Chudák Pete jen kroutil hlavou a pochvaloval si, že je jen guvernér a ne vysoce postavený politik, že tohle by nezvládl. To se smál už i Ian, že ten, kdo to nezvládne letí z kola ven a je rád, že si při dopadu nerozbije obličej. On měl štěstí, že si ho jeho předchůdce vyškolil k obrazu svému.
Těsně před společnou schůzí to vypadalo, že je už prezident smířený se ztrátou dalšího státu. Noviny a televize už neprskaly jedovaté sliny s takovou intenzitou, naopak se zcela seriózně začaly zabývat, co dobrého by vyhazov Kalifornie z Unie mohl přinést. Skoro nikdo už nepřipomínal, že to byla americká armáda, která spustila katastrofické události v Kalifornii. Nyní z toho byla jedna z provozních nehod, které se stávají dnes a denně. Něco jako když domácí kutil navrtá trubku s plynem nebo vodou. Pro toho kutila je to katastrofa, kterou ale vzdálenější okolí téměř nevnímá.
Společná schůze a její výsledek tomuto novému pohledu na události dokonale odpovídaly. Řečníci se střídali v umírněných projevech, nikdo nebyl ostře proti myšlence samostatnosti pro Kalifornii. Mírně tomu napomohla tajná zpráva amerického vojenského letectva. Zpráva informovala o zmizení modernizovaného strategického bombardéru Rockwell B-1 Lancer, který letěl ze základny Ellsworth v Jižní Dakotě na Edwardsovu leteckou základnu v Kalifornii s mezipřistáním na základně Nellis v Nevadě. Stroj zmizel z radaru krátce po odletu ze základny Nellis. Měl nést podle tajné informace mimo konvenční výzbroje jednu poškozenou nukleární zbraň, protože na Edwardsu právě sídlí odborné středisko právě tohoto zaměření. Ovšem nejvyššímu utajení podléhá posledních pět minut zvukového záznamu z pilotní kabiny. Jsou slyšet různá provozní hlášení. Jedno takové je přerušeno ženským hlasem, který se ptá nějakého Tomíka, jestli byl před takovou dlouho cestou na nočníčku. Mužský hlas odpovídá, že ano, stejně jako ostatní. Tento hlas je identifikován jako hlas prvního pilota Toma Bradwaye, ostatní hlasy v pozadí, přitakávající prvnímu pilotovi, patří zbytku posádky. Ženský hlas říká Tomíkovi, ať si sundá tu ohavnou věc, co má na hlavě, aby ho mohla maminka políbit na dobrou noc. Mírné mlasknutí následované po chvíli dalšími třemi. Ženský hlas všem popřeje dobrou noc a že se už těší na setkání. Čtyři hlasy odpovídají, pak v pozadí vrznou dveře, klapne zámek a jsou slyšet lehké kroky na vrzající dřevěné podlaze. Tím záznam končí. Mimochodem, paní Bradwayová, Tomíkova maminka, umřela před sedmi lety…
V Tijuaně si Miguel, zástupce Imperia v Mexiku, zhluboka oddechl. Usmál se na Pedra, dolil mu ledovou vodu s citrónem a poděkoval. Nahlas, i když nemusel, bylo to takové jeho pojetí cti. Pedro by ho stejně slyšel, i kdyby Miguel na poděkování jen pomyslel. Pedro byl totiž Zářící druhé generace, jeho otec i matka byli vyléčení lidé s poruchou psychomotoriky, kdy je perfektní mozek umístěn v perfektním těle, bohužel mezi nimi chybí spojení. Na první Zářící narazila Lucka, dcera zakladatele Imperia, pana Macáka. S pomocí mimozemské entity to dokázala léčit. Po takové léčbě vyzařoval Zářící člověk do okolí padesáti kilometrů lásku, dobrotu a příchylnost k Imperiu. Léčebné přístroje byly mnohokrát rozebrány do posledního šroubky, prozkoumány protokoly, ale nikdy se nenašlo, proč tomu tak je. Prostě, jedna ze záhad moderní doby.
Pedro nepil nic alkoholického ani nic, co připomínalo drogu, včetně kávy a čaje. Jedinou výjimkou byl japonský zelený čaj Sencha. Všechny tyhle věci mu nabourávaly dokonalý přístup k jeho osobnímu biokomputeru. Ten byl vytvářen speciálně pro Zářící, každý kus byl dokonale přizpůsoben hostiteli a umíral zároveň s ním. S ním mohl každý Zářící dělat divy. Nabourat se do šifrované komunikace mezi letadlem a řídícím letového provozu je maličkost, stejně jako přehrání scénky s maminkou. Po tom následovalo zničení vysílačky a odklon z kurzu, kde se nad jezerem Sevier Lake letadlo ve vzduchu prostě rozplynulo v proudu záření z Děrovače.