Propad
Obyvatelé Memphisu a okolí měli úplně jiné starosti než sledovat politické hrátky ohledně samostatnosti Kalifornie. Jedné noci byli vzbuzeni příšerným skřípěním. Ten byl v jižní části města doprovázen intenzivním pocitem jízdy v utrženém výtahu. Ráno se ukázal důvod. Několik set metrů po proudu od jižního mostu spojující Memphis s Arkansasem končil svět. Alespoň to tak z dáli vypadalo, zblízka to už tak hrozné nebylo, jen se v šíři dvaceti kilometrů propadla řeka Mississippi o třicet metrů. Zajímavé bylo, že pouze u Memphisu to byl schod, všude dál se země jen popraskala a naklonila se. Dole už bylo docela slušné jezero, když se začalo postupně propadat země dál po proudu, poměrně přesně kopírujíc tok řeky. Prakticky hned se opakovala situace okolo jižní části trhliny v Kalifornii, kdy sázkové kanceláře vypisovaly sázky na pohyb trhliny. Zde byly hlavní sázky, zda trhlina dosáhne moře, kde a kdy to bude.
Města Memphis a státu Tennessee se to moc nedotklo, mimo jižního cípu města se jinde nic moc nedělo. Přesto byli lidé ve střehu, připraveni popadnout manželku, děti a psa, nacpat je do auta a uhánět do bezpečnějších míst. Nebylo to jednoduché, ve stále jedoucí televizi se různí odborníci přeli, kde leží to bezpečné místo. Většina doporučovala hory, neboť mississippská nížina je tvořena naplaveninami, které nejsou moc stabilní. To se ukázalo v následujícím týdnu, kdy příroda uštědřila lidstvu lekci o tom, že nic není konečné.
V tomto případě si byli vědci jisti, že pevninské desky jsou již vytvořeny a další vznikat nemohou, protože už pro ně není místo. Že by se nová pevninská deska mohla vytvořit odlomením od jiné měla varovat existence malých desek, například Kokosová či Karibská.
Obyvatelé Memphisu pomalu uléhají ke spánku, o to je horší probuzení. Dům se potácí jako opilý, ze všech stran se ozývá táhlé hučení, které není ani tak slyšet jako cítit jako brnění v kostech a zubech. Elektrika samozřejmě nejde, plyn chválabohu doma nemáme, voda… Ve svitu baterky je vidět vodní hladina, tenkou vrstvou pokrývající podlahu v kuchyni a vytékající roztříštěnými zadními dveřmi na dvorek a zahrádku. Potůček právě vyrývá své koryto přes manželčinu pýchu – záhon čajových růží. Děti vytřeštěně zírají do míst, kde měly pískoviště. Místo něj je blátivá louže. Ozývá se volání sousedů, co se to děje a jestli jsou v pořádku, do toho zní zblázněné alarmy aut a domů. Když už to vypadá, že se situace uklidňuje, země o půl metru cukne do strany. Na nohou se neudrží nikdo mimo sem tam nějaké kočky, které měly to štěstí, že měly drápy zaťaté do kůry stromů. Přesto ve své kočičí řeči nadávají na všechno a všechny okolo.
Vzduch páchne vodou, prachem a čímsi nedefinovatelným, co nejvíc připomíná hořící uhlí a síru. Lidé páchnou strachem a, zvláště malé děti, i obsahem střev, jak v šoku povolily svěrače. Mimo lidských hlasů a hučení mučené země je naprosté ticho, domácí zvířata se snaží být co nejmenší a dělají, že tu nejsou. Přichází další škubnutí země, tentokrát menší. Jakoby čekalo představení jen na toto, na západě se rozlije ohnivá záře. Ve výši jsou vidět kypící oblaka. V narudlém přísvitu je vidět stěna prachu, řítící se na město. Kdosi zařve K zemi! Většina bezmyšlenkově poslechne, ti ostatní mají náhle oči plné prachu, nemohoucně klopýtají a padají.
Konečně je ráno. Obyvatelé Memphisu se scházejí na břehu Mississippi a nevěřícně zírají. Místo řeky je vidět jen bahnité dno, které se však po několika metrech svažuje. Oko není připraveno na takový pohled, mnozí trpí závratí. Kam až člověk dohlédne je vidět zkáza a zmar, ale teprve z výšky je vidět vše ve správném měřítku. Levý břeh7 řeky je prakticky nedotčen. Místo pravého břehu je obrovská proláklina, která na severu končí u města Cape Girardeau a pravý břeh pak obloukem pokračuje přes Poplar Bluff, Pocahontas, Newport, Little Rock, Pine Bluff zpět k toku řeky. V této proláklině se jako potůčky vyjímají řeky Mississippi a Ohio. Sem tam některá zmizne v puklině v zemi, někdy vybublá o kus dál, někdy se však v hlubině setká s něčím žhavým. To se obvykle s hřmotem zvedne kopec vody, páry a bahna, chvíli se pokouší levitovat, ale nakonec se vždy rozplácne po zemi.
Posléze to už vypadá na konec a poklidné sledování napouštění nového jezera, když se náhle propadne prostředek prolákliny. Již dost velké jezero mizí v trhlině, načež se ozve zvuk, jako když se trhá tlustá mokrá plachtovina a z trhliny vyráží gejzír blátivé vody s párou do výše stovek metrů. Jako kdyby se tím něco uvolnilo, skoro celá oblast prolákliny se rychlostí expresního výtahu noří do hlubin země. Rachot přehlušuje vše, slabší jedinci krvácejí z uší, ruce přitisknuté k hlavě nepomáhají. Pak se země zhoupne, jako by ty statisíce tun zeminy narazily na tušené dno. Je to velmi zvětšený pocit toho, co se děje, když nějaký kamion vjede do výmolu a vy stojíte blízko. Zvířený prach pomalu sedá, rachot však neustává, jen se přesunul jižněji. V dáli je nezřetelně vidět, jak se postupně dál po proudu propadává celá mississippská nížina. V Memphisu už je klid, sem tam se jen drobně zachvěje země, jak se usazuje na nové pozici.
První zvědavci míří k budově Clark Tower, kde je v 33. poschodí vyhlídková plošina, ze které je nádherný výhled široko daleko. Sama budova se nezdá být poškozená, pouze na některých místech popraskalo sklo. Před vchodem narážejí na pracovníky bezpečnostní agentury, kteří je odmítají pustit dovnitř, že budova není úplně bezpečná. Stejně byste přes prach nic neviděli a výtahy nejezdí, říkají a ukazují na velkoformátovou fotografii nalepenou na dveřích.
Takové množství prachu v atmosféře se projeví zcela prozaickým způsobem. U řeky bývá větší vlhkost vzduchu, to znamená více páry ve vzduchu. Prach zároveň s ochlazením poskytne mnoho kondenzačních tělísek, na kterých se ta pára sráží. Výsledkem jsou dešťové srážky, od drobného mrholení až po průtrž mračen, podle toho, kolik vody vzduch obsahuje. Déšť má blahodárné účinky na Memphis i jeho obyvatele, čistí vzduch a umývá ulice od prachu. Pouze ti, kdo si na zahrádce zřídili přechodné útočiště z obav o zřícení domu, láteří a narychlo se stěhují zpět. Posléze je vzduch již tak čistý, že umožňuje podrobnější zkoumání okolí. Místo řeky je nyní hluboká jáma, do níž vodopádem padají Mississippi a Ohio. Protější břeh je stále zahalen v mlze nebo prachu, na tu dálku se to nedá poznat. Další oblak prachu je daleko na jihu, jak se stále postupně propadají další úseky Mississippské nížiny. Bude to trvat ještě několik dní, než se propad spojí s mořem a moře do něj vtrhne. Za tu dobu se ani nestačí naplnit proláklina u Memphisu, takže obyvatelé mají nádherný výhled na to, jak se široký proud vody vlévá do prolákliny, ale od jihu, z bývalého koryta řeky. K překvapení mnoha lidí je to slaná voda, vědci z Univerzity mají opět co vysvětlovat.
Na zasedání městské rady, první po dlouhých dnech, referuje velitel záchranářů o způsobených škodách. Překvapivá informace se objeví uprostřed příspěvku:
„Kupodivu, říční přístav není téměř poškozen. Sem tam nějaký povalený nákladní jeřáb, rozmačkaný kontejner. Asi sám Manitou nad ním držel ochranou ruku, když jel jako výtah do hlubin. Jediné problémy jsou přetrhané koleje a silnice, dokonce i hladina vody u hlavního mola je dle ukazatele naprosto v normě.“
To vyvolalo v radě značné vzrušení. Slova o Manitouovi nevzrušila nikoho, v Memphisu a okolí žije dost indiánů kmene Cherokee, aby zastávali i významné funkce. Pak z vřavy vytryskl v první chvíli humorně myšlený nápad, že když už mají místo řeky moře, mohl by se říční přístav změnit na námořní. Toho se chytilo několik bohatých lidí, kteří zavětřili příležitost nadále rozmnožit majetek. Ještě chvíli se vedla vzrušená debata nad návrhem, pak se pokračovalo v jednání. Nicméně byla zřízena malá komise, která měla zjistit předběžné informace, jestli by byl námořní přístav proveditelný. Jako první byl Univerzitě zadán úkol proměřit hloubku vody v novém Zálivu, jestli by do Memphisu vůbec něco doplulo.
Univerzita v prvé řadě vyzve ke spolupráci kdekoho, nakonec je z toho celonárodní projekt. Měření probíhá z letadel a lodí, takže konečný verdikt zní, že až k Memphisu dopluje jakákoliv loď, obry typu letadlová loď nevyjímaje. Jak měření pokračuje, vycházejí na světlo podivuhodná zjištění. Ač byl Memphis dříve ve výši 103 metrů nad mořem, nyní je to jen 27 metrů. Buď poklesl celý stát Tennessee, nebo je z nějakého neznámého důvodu moře u města výš. Po dalších měřeních je jasno: stát Tennessee se celý mírně naklonil a popojel o padesát metrů k západu. Nejhůře to odnesla univerzita v Memphisu, jejich skvělé přístroje již nestojí vodorovně a tudíž již delší čas dávají nesprávné výsledky. Jistý doktorand vzteky roztrhal již téměř hotovou vědeckou práci na téma Vliv slunečního větru na precesně rotační oběžnou dráhu družic, jelikož byly vadné výsledky měření.
Nápad s námořním přístavem tím dostává mohutný impuls, překonat 27 metrů rozdílu je podstatně snadnější než 103 metrů. Místo velikých nákladních výtahů bude stačit dostatečně dimenzovaná šikmá rampa, s tím mají zkušenosti všichni, co kdy stavili silnice a železniční tratě v horách. Do vznikajícího konsorcia vstupuje i město Memphis, jako vklad přináší vlastnictví potřebných pozemků. To z něj časem činí jedno z nejbohatších měst na kontinentu.