Jiřinka
Toto probuzení patřilo k těm nejlepším. Romana nic nebolelo, žádné nepříjemné pocity, ale přesto tam bylo něco... Hladí ho nějaká teplá ruka nebo se mu to zdá? Pokusil se myšlenkami oslovit Jiřinku, ale žádná odpověď. Navíc, tam, kde vždy cítil její přítomnost, bylo hluché ticho. Ledová vlna mu přejela po zádech. Už jednou se něco pokazilo... Napjal všechny síly a otevřel oči. Sice viděl mnohobarevné tvary, ale přes ně prosvítalo světlo a viděl něco, co připomínalo zvednutý poklop hibernátoru. Znovu volal Jiřinku, znovu nic. Zkusil to potřetí, nyní i s hlasovou podporou. Odpověď konečně přišla. Dívčím hlasem:
„Ahoj Romane. Zvykej si, teď mě musíš volat hlasem. Moje virtuální kopie je uložena v archivu a nemůže reagovat. Sám si to přece takhle chtěl, vzpomínáš?“
Úlevně zavřel oči, spolu s tím přišla vzpomínka:
„Dostal od Jiřinky otázku, jestli chce chlapečka, holčičku nebo oboje s tím, že ona by preferovala holčičku. Roman se zamyslel a nakonec prohlásil, že by doporučoval počkat, až bude zcela prozkoumán přenos vědomí. Pak by si přál holčičku, ale s Jiřinčiným vědomím“
Napůl ve spánku se ještě stačil zeptat:
„Jak dlouho jsem byl mimo?“
Jiřinka se ozvala rozechvělým hlasem:
„Skoro padesát šest let. Nelekej se, pokusy se zpočátku moc nedařily, navíc zprávy od šesté výpravy byly zpožděny. Jsou to poněkud překvapující informace, ale pan Úíatehó ti je chce předat osobně. Mám tě od něj pozdravovat. A teď už spi, ať toho není na tebe moc!“
Usnul, ale zdály se mu děsivé sny. Byl zpátky na Zemi a měl si obnovit průkaz výzkumníka. K tomu náležely výkonostní testy, v těch ale žalostně selhával. Zrovna teď dělal dřepy se závažím, aby celková hmotnost dosáhla sto kilogramů. Stále si v pozadí říkal, že je na lodi, tam je třetinová gravitace. Nebylo to žádné vysvětlení, proč ho bolí svaly na nohách. Pojednou si uvědomil, že nespí. Otevřel oči, ale viděl jen neurčité obrysy, jako kdyby byl pod vodou. Žádné jako, skutečně byl pod vodou. Cítil lehkou polomasku přes ústa a nos. A podle toho, jak kapalina kladla odpor mávající ruce, to nebyla obyčejná voda. Pak v pozadí zaslechl mužský hlas, který volal nějakou Evu, že se jí vzbudil pacient. Vzápětí zaslechl tam, kde obvykle slyšel Jiřinku, jiný hlas:
„Ahoj, já jsem Eva. Za živa jsem bývala studovaná rehabilitační pracovnice, tak tě mám nyní na starosti. Takže, co je s tebou: Jak jistě víš, umělá gravitace na lodi se dělá jednak pomocí odstředivé síly, jednak kombinací různých polí. Při poslední rutinní kontrole byl zjištěn počátek procesu odvápnění kostí. Domluvili jsme se s místními a použili jejich základnu na Měsíci. Museli jsme přistavět třetí a čtvrté podzemní patro, horní patra jsou přecpaní místními. Má to co do činění s šestou výpravou, podrobnosti ti poví Jiřinka a pan Úíatehó. My mu tady říkáme Kvakin, slyší i na to a nezlobí se. Mimochodem, půlka obyvatel planety se učí česky a druhá půlka plánuje zmnohonásobit těžbu v pásech asteroidů. Tak, to byly novinky, a teď zpátky k tobě. Jiřinka byla dost vyděšená z výsledků tvé kontroly a prosadila tvé cvičení. Během výzkumů byla nalezena možnost ovládat svaly pomocí mikroproudů o určité frekvenci. Samozřejmě, bylo okolo toho spousta dohadování ohledně etiky, ale Jiřinka všechny překřičela. Takže teď vězíš v posilovacím stroji, který je umístěn na mínus čtvrtém podlaží Měsíční základny. Ta kapalina okolo tebe je odvozena od tvé buněčné kapaliny, takže v ní bez problémů vydržíš hodně dlouho. Na sobě máš síťovanou kombinézu se stovkami kontaktů, které ovládají tvé svaly. Takže spíš a zároveň cvičíš. Ta kapalina je okolo tebe hlavně z důvodu chlazení, zároveň slouží jako cvičební pomůcka, protože klade určitý odpor pohybům těla.“
Roman si oddech. Není to sen, ale skutečnost. Ta Jiřinka je skutečně výborná holka! Už se těšil na setkání, dokonce se zeptal Evy, kdy a jestli bude Jiřinka uvědoměna, že se Roman probudil. Odpověď ho nepotěšila:
„Jiřinka je dole na planetě, domlouvá s místní vládou nějaké věci ohledně šesté výpravy. Bude ta tři dny, pokud to dobře půjde...“
Co se dá dělat. Ještě pár dní bude Roman ve spánku cvičit, pak přijde Jiřinka s Kvakinem. Potom se uvidí...
Těch několik dní uteklo jako voda. Roman již spal ve své posteli a skutečně se cítil silnější, plný energie. Pak se vrátila Jiřinka, a nebyla sama. Spolu s ní přiletěl Kvakin s rodinou. Se základem rodiny, pouze s jednou primární matkou. Jak později řekl, je rád, že se těch ženských zbavil. Od té doby, co ho jmenovali šéfem nejvyšší rady, se na něj ty ženské doslova lepí. Nyní je jich v rodině sedm párů, proto vyhlásil veliké STOP, dokud se poměry nesrovnají. Ta ženská, co ho doprovází, je mimo hierarchii rodiny, je to jeho pravá ruka a díky ní se ještě nezbláznil. To vše žvatlal roztomilou češtinou. Jiřinka vysvětlila, proč:
„Šestá výprava odlétla chvíli před tím, než jsme vstoupili do soustavy. To byla ta utichající aktivita, co jsme zaznamenali. Samozřejmě, dostávali nové informace z domovského světa, mimo jiné i základní slovník češtiny, který byl přiložen k balíku nevytříděných dat, aby se cestou nenudili. Takže cestou dešifrovali data, pozorovali okolí, dokud se nepřiblížili k cílové hvězdné soustavě. Tam narazili na vysílání, které jim něco připomínalo. Jo, bylo česky. Lehce pozměněné, ale srozumitelné. Dá se říct, že překvapením spadli z bidýlka. Opatrně odpověděli a byli odměněni dotazem, z jaké sakra periferie jsou, že mluví takovou starodávnou varietou obecného jazyka. Nakonec se dostali k osídlené planetě, okolo níž obíhal velký kovový měsíc. A právě z něho se ozval pozdrav ve stejně archaické varietě češtiny, jakou měli k dispozici průzkumníci.“
Po porovnání informací bylo vše jasné. Před odletem skutečné Archy opustila Sluneční soustavu předchozí verze Archy, osídlené několika stovkami nahraných osobností. I je zasáhla sprška záření, provázející zničení Sluneční soustavy včetně vlny exotických částic. Dá se říct, že je to jenom lízlo. Pak padli do stejného nebo podobného proudu jako Voyager i pozdější Archa. Probrali se ve stejné galaxii, ale o pár milionú let dříve a na opačném konci galaxie. Měli štěstí, prakticky okamžitě narazili na civilizaci, která přecházela z biologických nosičů na elektronické. Bohužel se vloudila chybička, přechod se nepovedl ke spokojenosti obyvatel. Každý, kdy byl převeden, se po několika letech zbláznil. Ke zbytku rozumu přiletěla Archa, pozdě na to, aby zachránila civilizaci, ale dostatečně včas, aby zbylé rozumné bytosti nahrála do svých pamětí. Navíc získala prakticky neporušené zdroje celé civilizace. Výzkum trval skoro tři čtvrtě miliónu let, ale na konci byl druh Homo Superior, nástupce druhu Homo Sapiens ze zničené Sluneční soustavy a kompatibilní s ním. Mimo jiného totiž jejich Archa obsahovala rozsáhlou biologickou knihovnou včetně kompletního genomu člověka, takže nový druh dělali podle něj. Pouze přizpůsobili zvířata i rostliny na planetě, něco se jíst musí, ne? Takže měli planetu, brzy plnou rozumných bytostí. Archa se stáhla do ústraní na oběžnou dráhu jednoho z měsíců plynového obra a jen pozorovala vývoj.
Pomalu šel čas. Nové lidstvo se množilo, vzdělávalo, vynalézalo. Po čase začalo létat do kosmu, těžit v pásech asteroidů a začalo budovat základny u plynových obrů, hlavně z důvodů obrovských zásob vodíku a jiných plynů. Archa se musela postupně stěhovat, neboť ještě nenašel čas ji konfrontovat s novým lidstvem. Ten nastal v okamžiku, kdy nové lidstvo téměř naráz objevilo dva způsoby, jak obejít omezující rychlost světla. Jeden využíval nadprostor, druhý podprostor. Byly zkonstruovány motory, vykonány zkoušky, vybudovány lodě a nastal rozmach nového lidstva. V době návratu první lidské expedice k nadějné hvězdě s planetami se objevila Archa. Vzbudila obrovskou pozornost, hlavně však potom, co odeslala záznamy jejího osudu – stavba lodi, zkáza sluneční soustavy, pak po milionech letech spánku, které v ukázce proběhly za pár sekund probuzení v jiné galaxii. Setkání s vymírající civilizací, pak použití jejich zdrojů na vytvoření nového lidstva. Odezva byla z počátku dost rozpačitá, lidstvo nevědělo, jak mysli v Arše oslovovat, jest Bože, Stvořiteli nebo jen tati...
Rozpaky rychle pominuly, když Archa trvala na svém původním pojmenování. Pak dostala od nového lidstva nabídku, která se nedala odmítnout – sestrojí Novou Archu, větší, komfortnější, vybavenou oběma druhy X-prostorového motoru, aby mohla létat s nimi a nemusela se dlouhé roky někde ploužit rychlostí světla... Na oplátku bude Archa fungovat jako Nejvyšší Arbitr, který bude konečnou instancí při řešení důležitých sporů. Zrovna jeden takový tady mají a nemůžou se shodnout. Poskytli Arše veškerou dokumentaci a mysli v Arše ji zchroustaly, rozpitvaly, abstrahovaly a pak syntetizovaly. To vše trvalo třicet sedm hodin. Pak odeslaly dychtivě čekajícím lidem svůj souhrn, řešení a popis, jak k němu dospěly. Lidstvo už mělo také zkušenosti s počítači, takže jim bylo jasné, že za třicet sedm hodin počítačového času byly probrány všechny podrobnosti a možná řešení. Lidé poděkovali a řešení přijali. Tak byla zahájena plodná spolupráce. Archa díky vynálezu komunikace rychlejší než světlo mohla být vždy tam, kde jí bylo nejvíc zapotřebí. Naposledy tady, v soustavě nově osídlované planety, která navázala spojení s lodí, vysílající v archaické češtině.
Největší překvapení pro mysli v Arše bylo, že tvorové v lodi, ač vysílající česky, nebyli lidé. Logicky následoval další dotaz: Kdo jste, že používáte češtinu? Věc se nakonec vysvětlila k oboustranné spokojenosti. Archa se chystala na cestu do sluneční soustavy, odkud návštěvníci přiletěli, ale vznikl problém: Co s lodí a její posádkou. Byla blbost, aby se vlekla desítky let podsvětelnou rychlostí, když už existuje možnost cestovat rychleji. Přivolaní odborníci na x-prostorové motory kroutili ustaraně hlavami, když hlásili výsledek průzkumu lodi – naprostá nekompatibilita zdrojů energie, stavby lodi a podobných důležitých náležitostí. Musela by se přebudovat půlka lodi, to už by bylo lepší udělat hangár pro loď v Arše. Původně žertem pronesená poznámka padla na úrodnou půdu. Stavba hangáru trvala tři dny, neboť nebylo nutné budovat systémy životní podpory, v tom byla loď samostatná. Největší problém bylo vymyslet, jak loď v hangáru upoutat, aby se při manévrech nerozmlátila o stěny. Nakonec do hangáru napumpovali vodu a nechali zmrznout. V jednoduchosti je síla.
Stará Archa se vyloupla z podprostoru na periferii sluneční soustavy. Zatím mlčela, nechala vyjednávat bytosti z lodi. Na Měsíci vzniklo Centrum pro dohovor, které mělo tři rovnoprávné šéfy – Kvakina za civilizaci Aelbi, tedy za místní, Jiřinku jako zástupce Nové Archy a Romana za staré lidstvo. Požadoval to takhle Kvakin, tak proč se vzpírat. Vlastně nebylo co řešit – Stará i Nová Archa pocházely ze stejného rodu, akorát osudy měla poněkud odlišné. Vysvětlení podal Kvakin – nemají obavy z Arch, ale ze Starou Archou vyvinutého Nového Lidstva. Nakonec bylo dohodnuto, že se Stará Archa přepraví na oběžnou dráhu Měsíce, protože čekat hodiny na odpověď konverzaci otráví.
Trvalo to sedm minut. Pak se v prostoru zablesklo a k Měsíci se pomalu snášelo stříbřité tělo Staré Archy, až zaujalo pozici pět set kilometrů od Nové Archy. Chvilku se nic nedělo, pak se prostor zaplnil pozdravy myslí z obou Arch. Na Měsíci se Roman obrátil na Jiřinku:
„Prosím tě, mohla bys těm nahoře říct, že se nechovají zrovna podle protokolu. Jasně, vím, že se dlouho neviděli, ale komunikace má mít nějaká pravidla, od toho tady jsme. Podívej na Kvakina, jak nervozitou zelená!“
Jiřinka obrátila tvář ke stropu, ne že by to nějak pomáhalo, ale byl to pěkný efekt. Tichounce zavrčela a ručičky přístrojů, měřící hustotu radiové komunikace, rázem spadly na nulu. Pak se zahleděla na Romana:
„Ještě něco, můj milý?“
Roman se na Jiřinku mile usmál:
„Děkuji ti. Popros, prosím, Starou Archu, ať sdělí parametry pásma, ve kterém se chce dorozumívat.“
Jiřinka opětovně na chviličku zaklonila hlavu:
„Cítím z jejich odpovědi pobavení, jestli prý známe historickou normu, která se v dávnověku používala na přenos FM rádia. Říkalo se jí CCIR. Tobě to asi nic neřekne, ale naši si už hrábli do historického archívu a sdělují nám, že je to přesně to pásmo, ve kterém se zdejší baví s našimi nahoře. Můžeme hned vysílat. Kdo začne? Romane? Kvakine?“
Roman mrkl na Kvakina:
„Začni, jsi zdejší...“
Kvakin se trochu zarazil, že to bude on, kdo oficiálně přivítá Starou Archu, ale pak se zhluboka nadechl a odvážně začal:
„Dobrý den. Jménem civilizace Aelbi vás vítám v naší sluneční soustavě. Mé jméno je Úíatehó a jsem vedoucím týmu pro komunikaci s Archou, tedy s tou původní, která k nám přiletěla, teď jí říkáme Nová Archa, abychom ji odlišili od vaší Archy. Na závěr přivítání bych vám chtěl popřát příjemný pobyt a hodně nových zážitků.“
Stará archa stejně květnatě odpověděla, Kvakin na to odpověděl další dávkou zdvořilostí, Archa... Tento slovní ping-pong chvíli trval, pak se obě strany shodly, že zdvořilůstek již bylo dost a je na řadě skutečné jednání. Kvakin se vytasil se svými obavami z Nového Lidstva, načež mu Stará Archa poněkud obšírněji odpověděla. V šoku z odpovědi byli všichni tři přítomní, bylo proč.
„Během své expanze potkalo Nové Lidstvo jedenáct jiných civilizací, vy jste dvanáctá. Se všemi mimo jedné se shodli, respektovali jejich území, zvyky, práva...“
„Co se dělo s tou jednou, se kterou se neshodli?“
„To byla hmyzí civilizace Tsengů. Začátek přátelský, hodně jsme je toho naučili. Bohužel, vše byla jen přetvářka. V okamžiku, kdy si mysleli, že jsou dost silní, tak zaútočili. Vyvraždili všechny cizince na své planetě, obsadili dva prakticky bezbranné planetární systémy a pokusili se zaútočit i na naši Archu. Naštěstí jsme měli dostatečnou rychlost, abychom mohli nouzově skočit mimo jejich planetární systém. Urychleně jsme vyrobili hlídače, kteří ničí vše, co z jejich planet odstartuje výše než je orbita, ze které by se již dalo skočit. Jinak je necháváme na pokoji.“
Kvakin se tvářil spokojeně. Přesto si neodpustil ještě jednu otázku:
„Ta naše loď... Vyrozuměl jsem, že je schovaná u vás v hangáru. Pustíte je nebo jaké s nimi máte úmysly?“
V odpovědi byly zřetelně cítit rozpaky:
„Rádi bychom, ale... V rámci upevnění vaší lodi proti trupu, aby se při manévrech nerozmlátila o stěny, jsme hangár napustili vodou a nechali zmrznout. V nynějších podmínkách máme problém tu vodu rozpustit, potřebovali bychom blíže ke slunci.“
Roman se nepokrytě smál, Jiřinka měla na tváři tajemný úsměv jako Monča Líza a na Kvakinovi byla vidět úleva, takže se už jen rozloučil:
„Když je to tak... Nenechte se zdržovat a leťte se ohřát, ti v lodi se už určitě těší domů.“
Ten večer se Romanovi dostalo ještě jednoho překvapení. K večeru Jiřinka někam zmizela, ale nepřikládal tomu nějaké důležitosti. Pravděpodobně spala v jiné kajutě, aby Romanovi nedělala pomyšlení. Jako každý večer se Roman vracel ze sprchy jen ve slipech, ale ve dveřích ložnice zůstal překvapeně stát. Jednotlivé postele zmizely, nahradilo je oblé dvojlůžko. Na uprázdněném prostoru stál stůl, na stole svícny s hořícími svícemi, kyblík se šampaňským, sklenice, talířky s občerstvením. Na druhé straně stolu stála Jiřinka, vlasy rozpuštěné, oblečená v poloprůhledném obláčku krajky. V šeru se jí jen třpytily oči.
Roman udělal krok do místnosti a kopnutím za sebou zavřel dveře. Popošel ještě kousek, až stál vedle stolu, stěží dva kroky od Jiřinky. Pomalu rozevřel náruč a vzápětí se mírně zapotácel, jak se mu do ní Jiřinka vrhla. Položila mu hlavu na rameno a tiše mu šeptala do ucha:
„Dnes, kdy mi bylo osmnáct, jsem byla na poslední lékařské prohlídce. Tělo mi funguje prvotřídně, mysl samozřejmě také. Ani nevíš, jak jsem se na tuto chvíli těšila!“
Roman ji vzal do náruče i pod koleny a šeptajíc slova lásky ji odnášel k posteli. Šampaňské na stole pomalu teplalo.