Hmyz
Hmyz
U prezidenta USA se objednal ke slyšení náčelník sboru kosmické špionáže. Samozřejmě, oficiálně se oddělení jmenovalo Kosmický dohled, ale používalo špionážní družice ke šmírování ostatních. Prezident měl volno hned druhý den, takže se těšil, co mu náčelník zase předvede. Naposled to byly snímky ve vynikající kvalitě získané z nového typu družic. Obsah snímků by se hodil do Playboje, zobrazovaly dívky i ženy slunících se v rouše Evině na místech, o kterých se domnívaly, že je nikdo nevidí. Nynější snímky však byly o něčem jiném. První edice ukazovala průběh orgií na zahradě soukromého sídla poblíž LA. Přibližně dvacet hostí obého pohlaví se oddávalo radovánkám okolo i v bazénu, na trávníku či ve stínu živého plotu. Posledně jmenovaní byli prvními obětmi. Skrz živý plot se prodrala smečka lišek. Následovala jatka. Náčelník na jednotlivých fotkách ukazoval perfektní strategii útočníků:
„Podívejte, dvě dvojice největších samců obsadily oba vstupy do domu, poblíž se potuluje několik dalších zvířat jako podpora. Žen si nevšímají, muže odhánějí ode dveří, jen těm neodbytným se zakousnou do těla, dokud nepřiběhne podpora. Pak se vrátí na své místo u dveří a nechá podporu, aby si to s nimi vyřídila. Nebo tady, lišky ženy lehkým kousnutími do hýždí směrují na jakési shromaždiště. Proč, to nevíme, asi aby se nepletly. A podívejte na bazén, jak lišky synchronně plavou v řadě napříč bazénem a lehce koušou do všech, na které narazí. Tím je ženou ke schůdkům z bazénu. Venku ženy zaženou do houfu k ostatním a muže vykastrují.“
Prezident postupně bledl a zelenal, nakonec to nevydržel a musel použít soukromou koupelnu. Když se vrátil, náčelník se omluvil, že ve své funkci potřebuje určitou necitelnost a neuvědomil si, že ji ostatní nemají. Prezident jen mávl rukou, ať pokračuje. Náčelník vytáhl poslední dvě složky:
„Už žádná drasťárna, slibuji. Tyto záběry ukazují dvě oblasti, které se vymykají tomu, co se jinde na světe děje. Jedna oblast je centrální část Afriky, jižní část Čadu, východní část Středoafrické republiky a severovýchod Konga. Druhá část je střední Sibiř, prakticky území, které obývají Evenkové a Jakuti. Společnou vlastností je fakt, že tam nic na děti a muže neútočí.“
Náčelník vytáhl dvě velkoformátové fotografie:
„A ještě jedna zajímavost. Na hranicích africké oblasti se potulují houfy zvířat, ve kterých naši odborníci poznali křížence zvaného liger8. Byli velmi překvapeni, v přírodě se prakticky nevyskytuje, nemají stejný biotop9. Potkat bych ho nechtěl, je to macek přes tři metry dlouhý s vahou přes 400 kilo. Něco podobného je na Sibiři, tam se pro změnu jedná o smíšené smečky vlků a sibiřských tygrů.“
Prezident se zamyslel a pak řekl:
„Dobře. Zkuste se dohodnout s kolegy a vědci, jak udělat průzkumnou výpravu do daných oblastí. Sibiř bych asi vynechal, Rusové jsou hákliví na to, kdo tam leze. Máte na to termín, no, tak tři dny do prvotního návrhu. Dejte se do toho!“
Třetí den se konal brífink, na kterém byl představen prvotní plán. Ten počítal se dvěma transportními letadly Hercules10, v každém pocestuje jedno vozidlo Humvee, vědci, náklad a doprovod. Letadla doletí na letiště Buta Zega Airport na severovýchodě Konga. To místo je prakticky na hranici té podivné oblasti. Další upřesnění bude až na místě, sledování z družic je hezká věc, ale nevypovídá nic o počasí tam dole. Termín odletu by byl přibližně za týden, oba Herkuly právě končí roční prohlídku a zbytek je otázka přesunu lidí a techniky na vhodné letiště. Vědci sice budou skuhrat, ale když se jim dá šibeniční termín tři dny, tak by mohli být pátý den připraveni.
V centru dění zatím zažil Ngoma velké překvapení. Nad ránem mu v hlavě zazněl hlas Velké matky, jak ji nyní všichni nazývali:
„Vstávej, lenochu, vedu ti návštěvu!“
Hlas zněl zřetelně pobaveně, tak si Ngoma pospíšil. Před skalkou stál největší liger, co kdy viděl. Vedle něho se téměř ztrácela mladá žena, kupodivu běloška, podle vzhledu odněkud ze severní Evropy. To potvrzovaly i blonďaté copy až do pasu. Ngoma jen třeštil oči, mimo jiné i proto, že mu v hlavě zněl hlas aniž by to bral oklikou přes uši:
„Ahoj Ngomo, já jsem Anneken Lejondotter11, ta kočička je Herkules, největší liger na světě. Byla jsem povolána ke službě Velké matce, asi pro lepší přehled o světě bílých lidí, než můžete mít vy. Neber to jako podcenění, Ngomo, ale můj otec byl dlouhé roky v diplomatických službách a já cestovala s ním.“
Ngoma se na ni usmál a pak se chvilku koncentroval, načež vyvalila oči Anneken, protože jí odpověděl stejně:
„Vitej, Anneken i Herkule. Vítám vás v Chrámu Přírody, jak to tady skromně nazýváme. Budeš potřebovat nějaké speciální ubytování či zaopatření?“
Anneken s úsměvem zakroutila hlavou, jen se zeptala, jestli se oba můžou vykoupat v jezírku, jsou po dlouhé cestě špinaví. Po souhlasu shodila Anneken košili a šortky a zcela nahá skočila do jezírka. Herkules stál u břehu, packou zkoušel kvalitu vody, ale moc se do ní nehrnul. Vyřešila to Anneken, sešpulila rty a vydala podmanivý trylek. Herkules zamlel čelistmi v nápodobě odfrknutí Nojo, už jdu… Couvl o pár kroků, dva skoky malé a pak jeden dlouhý. Ten byl vypočítaný naprosto přesně, liger dopadl vedle Anneken, kterou vlny po dopadu těla chvilku valchovaly. U břehu se shromáždilo celé osazenstvo Chrámu a sledovalo nesourodou dvojici dovádějící v jezírku. Ještě jednou vydala Anneken ten zvláštní trylek, ale přitom zvala gestem ostatní do vody. Nezvyklý ruch vylákal z kouta gorilího stařešinu. Ten teď stál na samém okraji skalky a zíral, co ti ostatní provádějí za podivnosti. Šimpanzi učící se plést košíky vycítili příležitost, o stařešinu se opřelo osm rukou a zatlačilo. Mocné šplouchnutí předčilo i to ligerovo. Stařešina se smál s ostatními a hrál si na malé opičátko, které je poprvé ve vodě…
Když se Anneken s ligerem dosyta vymáchali a vylezli z vody, Anneken z malého uzlíku vytáhla barevný pruh lehké látky a obtočila si ho okolo beder. Podle stupně opálení celého těla to nebylo první vystavení nahé kůže slunci, ale vcelku běžné. Vzápětí se Ngoma se Simou, Anneken s Herkulem, stařešina a několik dalších lidí i zvířat posadilo do kroužku, propojili mysli a nakonec se přidala Velká matka. Téma jednání bylo jednoduché – lidé vlastní zbraně, které by při masívním použití mohly zničit veškerý život na Zemi. Je nějaké možnost, co s tím?
Ukázalo se, jaký je Anneken poklad. Její otec ji brával na různá jednání, dcerunka si někde v koutku tiše hrála a nerušila. Nikdo netušil, že bedlivě sleduje jednání a doma referuje otci o věcech, kterých si nevšiml. Později se Anneken účastnila jednání přímo, jako asistentka otce. Ten to vysvětloval tak, že dcera chce být diplomatkou, tak ať se učí. Odpovědí byly chápavé úsměvy a o kousek lepší styl jednání. Časem se nikdo nedivil, když se s otcem účastnila i mnohých tajných jednání. Vše zajímavé si Anneken ukládala do kouta paměti, kde vše čekalo na tu správnou chvíli. Teď referovala, jak vypadá podzemní základna s úložištěm nukleárních zbraní, většinou mezikontinentálních balistických střel.
Právě vykládala o kabelových trasách, které většinou vedou na konzolách přichycených na betonové stěny. Chodby jsou děleny přepážkami na menší segmenty pro případ tlakových vln. Taková přepážka se skládá ze dvou betonových stěn, mezi nimiž je prostora vyplněná minerální vlnou jako tlumící a nehořlavá izolace. Všechny kabely mají v prostoře dilatační smyčku pro případ nějakého malého pohybu částí chodeb proti sobě. V mezeře je i dilatační spára mezi kusy chodeb, mimo jiné i z důvodu různé tepelné roztažnosti materiálů. Je to jediné místo, které není pod trvalým dohledem kamer a okolo chodícího personálu. Do vhodných přepážek s důležitými kabely by bylo vhodné umístit malé hnízdo termitů, kteří by v případě ohrožení potřebné kabely zlikvidovali. Také z toho důvodu bylo rozhodnuto, že průzkumnou výpravu nebudou ohrožovat víc, než je nutné ke stálému zdržování.
=*=
Výpravu zatím stíhala jedna pohroma za druhou. V každé takové narychlo splácané expedici se najdou věci, které by měly být v zavazadlech, ale nejsou. Hned na začátku to byly účinné repelenty, v bedně k tomu určené byly nalezeny prostředky proti omrzlinám, určené pro výpravu do Antarktidy. Následoval podrobná inventura celého vybavení. Našlo se jen pár malých pochybení a jedno veliké. To spočívalo v nádržích s palivem pro Hummery. Místo motorové nafty obsahovaly bezolovnatý benzín už dopředu smíchaný s aditivem. Naštěstí se čerpací stanice nacházela pouze šest kilometrů od letiště, ale jelikož se vozidla přepravují s vypuštěnou nádrží, byl nález jednoho desetilitrového kanystru nafty sázka do loterie – dojede či nedojede? Motor se naštěstí odmlčel pět metrů od stojanu, zbytek dojeli setrvačností. Nebylo všem špatným zprávám konec. Majitel stanice oznámil, že nafty je v nádržích na dně, dodavatel má nějaké nespecifikované problémy s cisternou, takže ho majitel čeká tak za dva dny. Ne, jiné čerpačky v okolí padesáti kilometrů jsou také bez nafty! Že se stavíte pozítří? Tak jo. Tu kraksnu nechte v klidu tam, kde je, tady nic se jí nestane.
Vědomí radostně čerpalo ze studnice znalostí, kterou poskytovala Anneken. Ta mu dokonce povolila osobní přístup kdykoliv a kamkoliv. Nyní se probírala konstrukcemi různých motorů. Ukázalo se, že naftový motor tahače je extrémně jednoduše zranitelný. To se ukázalo, když tahači cisteren s pohonnými látkami zmlknul v obzvláště nepříjemné zatáčce motor, čímž zablokoval celou silnici. Marné byly snahy o nastartování motoru, řidiči nakonec nezbylo, než se ponořit do útrob motoru. Ten byl rozpálený jednak svojí činností, jednak žhavým africkým sluncem. Řidič zalezl do stínu, pospával a občas zkusil sáhnout na motor. To už nebyl sám, zátka účinně blokovala průjezd čehokoliv od motorky výše. Každý další řidič šel nejdřív vynadat viníkovi, sáhnout na motor a s odevzdaným výrazem si šel sednout do skupinky podobně postižených. Teprve chvilku po západu slunce se motor ochladil natolik, že řidič začal pátrat po příčině mrtvého motoru. To vše za smršti protichůdných rad, co a jak by měl zkoumat. Vydržel to docela dlouho, už měl za sebou kontrolu palivové soustavy, elektroinstalace, vstřikování... Když se do sboru mužských hlasů přidal i ženský ječák, řidič strnul a v duchu počítal do deseti, dvaceti. Nepomohlo to. Seskočil z nárazníku, mrštil francouzákem o zem a zařval na ostatní, že když jsou tak chytří, ať najdou závadu sami...
Závada byla objevena těsně nad ránem, kdy už se v prohlídce motoru vystřídali skoro všichni. I ta křiklounka se vyřvala, nyní už jen sípala. Posledního nahlížejícího konečně napadlo podívat se na vzduchový filtr, spíše ze zoufalství, neboť ty se dávaly nové před každou delší jízdou. I tento byl při odjezdu úplně nový. Nevypadal na to. Celá nádoba, ve které je filtrační vložka umístěna, byla doslova nacpána všelijakým hmyzem, převažovaly mouchy. Samotná filtrační vložka byla mokrá skrz, tekutina se naštěstí shromažďovala v ohybu trubky. Nyní bylo všem jasné, proč motor nefungoval – bez přístupu vzduchu nelze vytvořit pracovní směs.
Řidič hadrem vyčistil nádobu, zpod sedačky vytáhl náhradní vložku, nasadil ji a zkusil nastartovat. Vítězné zařvání motoru probudilo všechny široko daleko. Také hejno much, které se před nočním chladem schovávaly v křoví podél cesty. Nyní mouchy vystartovaly a zamířily k rachotící věci. Tam nalezly proud vzduchu, který byl vsáván do motoru. Motor zakloktal a zmlkl. To celé před vytřeštěnýma očima řidiče a jeho dvou pomocníků z ostatních aut.
To už bylo na řidiče moc. Opatrně položil nářadí na nárazník a beze slova odešel do lesostepi. Našel si vhodný stromek, tam se svlékl do naha, dřepl na bobek a začal usilovně přemýšlet a vzpomínat na vyprávění starců o velikých dobách černého národa, usmiřování bohů a dodržování pravidel soužití s přírodou. Nevnímal čas ani volání ostatních, hluboce se ponořil do transu. Není divu, že se mu v hlavě ozval vlídný hlas:
„Sawubona mngani... Vítej, příteli, já jsem Ngoma, pokorný služebník Velké matky. Co tě trápí? Nemusíš mluvit, stačí si na to pomyslet.“
Řidičovi to v jeho stavu nepřišlo divné, takže začal vzpomínat na všechny peripetie odpoledne i noci. Když vzpomněl na hejno much, vsávané do filtru vzduchu, byl přerušen hlasem v hlavě:
„Aj aj, příteli, dostal jsi se do složité situace. Tvůj náklad je určen pro barbarské Američany, kteří se chystají znesvětit zelené srdce Afriky, aby sloužilo jen pro jejich zájmy. Pokoušíme se je zdržet, proto tohle opatření. Nyní se už můžeš vrátit, vyčistit a vyměnit filtr a v klidu odjet. Hlavně pomalu a opatrně, aby se ti nic nestalo.“
Hlas odezněl a řidič se začal probírat, hlavně také, že s ním někdo klepal jako s hadrovou loutkou a cosi říkal. Tak jen odstrčil dotěrnou ruku, vstal, ani se neoblékl, oblečení vzal pod paži a vydal se zpátky k autům. V kabině odložil šatstvo, vzal další filtrační vložku a vyšvihl se na nárazník. Pak, stále nahý, rozdělal filtr, hadrem zase vyčistil nádobu, nasadil novou filtrační vložku, vše sešrouboval dohromady. Zavřel kapotu a rozhlédl se po hloučku. Pak jasným hlasem prohlásil:
„Promluvil ke mně služebník Velké matky Přírody. Toto zdržení bylo proto, aby se zelené srdce Afriky mohlo připravit na barbarský vpád bezbožných Američanů. Nyní již můžu odjet.“
Seskočil z nárazníku, vlezl do kabiny a hladce nastartoval. Chvíli poslouchal pravidelný chod motoru a pomalu v něm zrálo rozhodnutí, že tohle je jeho poslední cesta. Už dále nebude pomáhat znečišťovat svoji vlast, její vzduch, vodu, lid... Vrátí se do země předků, odkud kdysi dávno odešel, snad tam najde někoho moudrého.
Náhoda tomu chtěla, že dodávka nafty dorazila hodinu po pravidelné kontrole Američanů. Pumpař zvedl telefon a obvolal stálé zákazníky, že je dodávka paliv konečně tady. Řidič porozprávěl pozornému početnému posluchačstvu o nesnázích na cestě, ale moudře vynechal z vyprávění Velkou matku. Pumpař mezitím doplnil nádrže, pak zvedl telefon a zkusil zavolat na letiště. Chvíli poslouchal vyzvánění v boudě, pak jen pokrčil rameny a šel dělat něco užitečnějšího. Že dodávka pohonných hmot konečně dorazila, zjistili Američané ještě téhož dne odpoledne. Velice se rozčilovali, zvláště když zjistili, že jejich Hummer stojí na parkovišti a na jeho místě stojí náklaďák a v klidu čepuje naftu do dvousetlitrového barelu. Pumpař seděl na židli ve stínu a přihlížel. Na vzteklý dotaz, proč nedal vědět, klidně odvětil, že telefon na letišti nikdo nezvedal a jiné spojení na ně nemá...
Náklaďák mezitím odjel, takže Američané mohli přejet s Hummerem z parkoviště k pumpě. Měli s tím trochu problémy, kanystr se zbytečkem nafty stojí na letišti. Teď by ho potřebovali! Nakonec byli donuceni koupit si jeden zachovalý od pumpaře, vyčistit ho, načepovat a klusem dopravit k Hummeru. Ten dojel k pumpě, tam již ale čekal pumpař, že je už po šesté hodině večer, a on zavírá. Přijďte zítra ráno. Chvíli to vypadalo, že seržant vytáhne zbraň a pumpaře odstřelí, pak u něj zvítězil zdravý rozum.
Večer se oba potkali v hospodě honosící se názvem Umshado, což je slovo hospoda v jazyce Zulu. Seděli na baru, před sebou drink a pumpař řidiče pobídl:
„Tak mi pověz, co tě potkalo, ale celé, něco jsi zamlčel, já to na tobě poznám.“
Řidič se nedal pobízet a pověděl, jak to celé bylo, včetně svého rozhodnutí vrátit se do země předků. Pumpař se zamyslel, hleděl takzvaně do blba, až do něj musel řidič drcnout:
„Už na tebe chvíli mluvím a ty nic. Já ti pro změnu vidím na očích, že bys také rád se vším praštil, ale drží tě tu rodina a práce. Přitom je to jednoduché. Ženu vykopni, stejně jsi říkal, že ti zanáší, pumpu předej synovi, ten se na ni klepe jako slepice na žížalu, vybrakuj konto a pojď se mnou. Taky mám ještě nějaké zařizování, počítám, že vyrazím příští neděli v poledne. Pokud se stavíš během dopoledne, bude to fajn. Zatím rozmýšlej, já jdu upadnou do postele.“
Tak nějak podobně to bylo. Za měsíc dorazili ke Chrámu přírody dva poutníci, pěšky, v pohodě, a byli očekáváni samotným Ngomou. Nebyli jediní, poutníků přicházeli víc. Ti se museli dostat přes smečky zvířat, v širokém pruhu obklopující Chrám. Mnozí nejistí couvli, některé vyhnaly šelmy, jelikož se jejim citlivým nozdrám nějak nezdáli. Pouze ti skutečně odhodlaní a čistí pronikli dál.