Zatímco se v USA situace stabilizovala, jak ubývalo band útočících na stále kvalitněji opevněná a bráněná městečka a vesnice, ve střední Evropě vládl klid. Německo, Rakousko a ostatní vyspělé země na západ od českých hranic se potácely ve zmatcích, když během pár chvil přišly o veškerou technologii. Také měly nebetyčné problémy s převážně muslimskými imigranty, které socialistické vlády vpustily do svých států. Polsko, Maďarsko a dále na východ byly pro změnu zemědělsky orientované státy, tam stačilo vyměnit traktory za tažná zvířata a jelo se dál. Česko leželo ve středu Evropy nejen geograficky, ale jako předěl mezi Západem a Východem. Většinu historie patřilo do nějakého většího celku, teprve ve dvacátém století se na chvíli osamostatnilo. Samostatnost netrvala dlouho, nejdříve ho v podvečer druhé světové války podrazili spojenci a nechali na pospas nacistickému Německu. Během války bylo několik konferencí, kde si spojenci bojující proti nacismu rozparcelovali Evropu, takže jsme připadli do ruské sféry vlivu. Opět o nás bez nás…
Chvilková euforie po pádu komunismu vedla ke krutému probuzení – opět bylo Česko kolonií, tentokráte Západu. První prezident sliboval hory doly, ale skutek utekl. Následující vlády stačily probendit, co šlo, co nešlo, aspoň výhodně prodaly zahraničním vlastníkům, kteří se takto zbavili konkurence. Nakonec se dostal k moci bohatý podnikatel, který přestal hledět na stát jako na dojnou krávu, ale jako na svoji firmu, o kterou se musí starat, aby prosperovala. Samozřejmě to nedělal zdarma, ale proti předchozím vládám to bylo nic. Opozice, která tím přišla o plná korýtka, začala útočit na premiéra, nejdřív slovně. Vyčítala mu kde co, i to, co minule hodnotila kladně, bylo nyní špatně. Pak přišlo obvinění ze zneužívání dotací z tehdy ještě jakž takž funkční Evropské Unie. Zjistilo se jedno drobné pochybení, to ale bylo honem zameteno po koberec, jelikož to bylo v době, kdy premiér ještě nebyl premiérem a onu dotaci schvalovali lidé, kteří jsou nyní v opozici. Následovalo několik auditů ze strany Evropské Unie. Žádný nenalezl žádný důkaz o podvodech, což Evropské komisi nezabránilo nepožadovat další a další vyšetřování. Nikomu také nevadilo, že premiér již dříve splnil do puntíku zákon o střetu zájmů, který zakazuje firmám, ve kterých mají členové kabinetu nejméně čtvrtinový podíl, aby se ucházely o veřejné zakázky, nenárokové dotace a investiční pobídky.
Zlomový byl rok 2023, kdy končil druhý mandát prezidentovi a podle Ústavy již nemohl kandidovat. Všichni se předháněli ve vychvalování svého kandidáta, tak se klání zúčastnil i premiér. Ten měl jednoduchou, ale geniální strategii. Jeho heslo znělo:
Zvolte mě prezidentem, já přestanu být v tom vymyšleném střetu zájmů, co vám opozice a Evropská Unie tlačí už několik let do hlavy. Člověk otevře noviny, jako první vidí střet zájmů premiéra. Pustí si televizi, rádio, totéž. Aby se ještě bál zvednout poklop od záchoda…
To opozici rozpálilo do bíla. Po spoustě jednání, jak na premiéra, se shodli na jednom kandidátovi, kterého budou všichni podporovat. Stal se jím starý pan hrabě, potomek starého českého rodu, bohužel už stářím poněkud senilní. To vše ale bylo nepodstatné, je to dle opozice člověk, který je zvyklý pohybovat se ve vysokých kruzích a dobře reprezentovat republiku. Hrabě byl nadšen, šišlavou napůl češtinou, napůl němčinou pronášel plamenné proslovy. To se mu stalo osudným, po jednom takovém heroickém výkonu ho skolila mozková mrtvice. Opozice nejdřív zkusila posunout den voleb, ale od Ústavního soudu se jí dostalo odpovědi, že do volby zbývají tři měsíce a určitě mají v záloze dalšího kandidáta. Doposud jednotná opozice se okamžitě rozpadla na jednotlivé strany a straničky a ty tři měsíce strávila vyzdvihováním svých kandidátů a očerňováním všech ostatních.
Dopadlo to, jak normální lidé očekávali – premiér zvítězil v prvním kole se ziskem 55% hlasů. Opozice spustila obligátní řev, tentokráte o falšování voleb. Volební lístky se přepočítávaly dvakrát, na falšování voleb se přišlo, ale po vyřazení neplatných hlasů měl premiér už 63% hlasů.
Nový prezident se uvedl velkolepě. Při svém projevu na společné schůzi parlamentu a senátu prohlásil, že bude pokračovat ve šlépějích našeho prvního demokratického prezidenta hned po pádu komunismu. Tím vzal opozici vítr z plachet, ale to nejhorší ji teprve čekalo. V pokračování projevu prezident nastínil, že ho nejvíce zaujaly sliby toho prvního prezidenta o tom, že už nebudeme muset být členy žádného vojenského paktu a proto nyní považuje za svůj hlavní úkol odstartovat celonárodní debatu o vystoupení Česka z NATO. To byla dýka vražená opozici do nekrytých zad, protože ta se prvním demokratickým prezidentem pravidelně oháněla, když kritizovala vládu. Nyní se jím oháněl nový prezident a opozice nemohla ani ceknout, to by ztratila důvěru i u toho zbytku voličů, co jí ještě věřil.
Opozici navíc zdrtil fakt, že ztratila nosné téma své existence, neboli neustálé napadání premiéra za hypotetické porušování zákona o střetu zájmů. Prezident o dotacích nerozhoduje, takže si své podniky vyzvedl ze svěřeneckého fondu, kam je dříve umístil. Tím naštval celou Evropskou Unii, která okamžitě začala vyhrožovat odebráním dotací jak prezidentovým firmám, tak celé České republice. To přimělo prezidenta rozšířit svou inaugurační řeč o malý, leč důležitý doplněk:
„Když už budeme v tom rokování o NATO, zvažte, jestli musíme být členy té neakceschopné obludy jménem Evropská Unie, která umí jen komandovat…“
Toto zahýbalo Evropou. Jako první zareagovali Němci, jindy věrný spojenec a člen EU. Německý ústavní soud vydal průlomový rozsudek. Jeho podstatou je, že ani Brusel, ani Evropský soudní dvůr v Lucembursku si nemohou svévolně vykládat právo ve svůj prospěch a vynucovat si jeho vykonání po jednotlivých zemích EU. Tento průlomový rozsudek umožňuje například Čechům, Maďarům a Polákům aby se napříště vzepřeli rozhodnutí EU a Evropského soudního dvora. V Polsku a Maďarsku se objevila nová hnutí s celonárodní podporou, hlásající nutnost opustit EU, než je zničí svými neadekvátními příkazy. Severní Itálie, bohatý a průmyslově vyspělý kus Itálie, dává italské vládě nůž na krk – buď podnikne okamžitě kroky k opuštění EU, nebo se Sever osamostatní a bude jen přihlížet, jak zbytek Itálie padá do chaosu. Na to téma se konaly v Římě statisícové demonstrace následované generální stávkou. Vláda se pokusila vyhlásit výjimečný stav, načež se k protestům přidala většina armády. Vláda okamžitě couvla, odvolala všechna restriktivní opatření, načež se po patnáctihodinovém rokování, přenášeném živě televizí, rozhodla aktivovala článek 50 Lisabonské smlouvy o vystoupení z Evropské unie.
V Česku také bylo veselo. Opozice se oklepala a začala hystericky útočit na prezidenta, že odchod z NATO nepřichází v úvahu, vždyť by nás okamžitě obsadilo Rusko. Obyčejní lidé chvíli nevěřícně zírali, načež prohlásil výrok opozice za vtip století. I prezident přispěl, ale pádnými argumenty:
„Vy jste zapomněli, jak se naši spojenci zachovali v roce 1938? Hodili nás přes palubu. Když nás v roce 1968 obsazovali nejen Sověti, ale i východní Němci, Poláci a Maďaři, neozvali se slůvkem proti. Komu tohle nestačí, ať si vzpomene na rok 1974, kdy se Kypr chtěl připojit k Řecku. To se nelíbilo Turkům, tak se na Kypru vylodili a zabrali 40% území. Jak Řecko, tak Turecko byly členy NATO, které ale fandilo Turkům, takže o pomoc volající Řekové měli smůlu. Tak nám teď povězte, jakou pomoc byste očekávali od NATO, kdyby nás chtěl někdo obsadit?“
To prezidentovi přineslo další body a přízeň voličů, zatímco opoziční strany pomalu sklouzávaly do žumpy. Ukázalo se to při předčasných parlamentních volbách, premiér z vlády odešel prezidentovat a v tom případě podává vláda demisi. Prezidentova rodná strana získala pohodlnou nadpoloviční většinu a měla s pomocí několika spřátelených stran i ústavní většinu. Dá se říct, že národ zatajil dech. Co prezident s podporou své strany změní v Ústavě? Opozice měla jasno v tom, že to bude něco, co zruší demokracii v tomto státě a burcovala všechny okolo k zabránění zničení Ústavy, třeba i za cenu puče. Opoziční strany volající po puči převezl dalším ze svých proslovů, které se pomalu stávaly legendami:
„Co by chtěla opozice, to nám nenávistně předvádí dnes a denně. Co chci já, o tom nemá ani potuchy, přesto mi připisuje nejhorší úmysly. Já však mám na mysli jednu věc. Tou je slůvko demokracie. Řecké slůvko, znamenající vláda lidu. Jsou dva druhy možného využití demokracie, přímá a zástupná. V té zástupné si lid volí zastupitele, kteří jsou lidmi delegováni vládnout. Jak to dopadá, to jsme zažili za posledních několik desítek let. Pro přímou demokracii, kdy lid vyjadřuje svá přání přímo, nemáme v současnosti žádný nástroj. Jistě, máme zákon o obecném referendu, ale pozměňovacími návrhy zmršený do nepoužitelna. Jako první věc bych doporučil vládě, aby zrušila ten nefunkční zákon a vypracovala nový, který by byl skutečně lidový. Volám proto odbornou i laickou veřejnost, aby přispěla svými návrhy k vytvoření skutečně fungujícího zákona o lidovém referendu, nyní již bez různých omezení. V okamžiku, kdy bude tento zákon zařazen do sbírky zákonů, nám již nic nebude bránit zařadit na pořad dne referendum o vystoupení z EU či z NATO. Lidé je to vaše šance, nenechte si ji uklouznout!“
Lid si to přebral a zajásal. Slabé výkřiky opozičních stran již nikdo nebral na vědomí, mnozí považovali prezidentův proslov za pohřební řeč nad neoznačeným hrobem, v němž spočívala nenávistná opozice. Následovalo několik hektických měsíců. Do vládní podatelny proudila řeka nápadů, jak by mělo správné referendum vypadat. Samozřejmě, mnoho jich bylo duplicitních, mnohé další pak anonymně nenávistné. Ty končily v kontejneru na tříděný odpad, pokud byly v papírové podobě, o ty elektronické se postaral samoučící se robot. Sem tam si i on nevěděl rady, potom nastupovala lidská pomoc. Po půl roce přešel zákon o referendu do stádia ladění a optimalizování, načež byl schválen a zapsán do sbírky zákonů. Jako téměř vždy se prováděcí předpis zadrhl, nyní na náhlém onemocnění jednoho z úředníků, ale tentokrát se nečekalo, až se úředník vymarodí, ale okamžitě byl povolán náhradník. Nakonec se ukázalo, že ten marod byl milenec nejhlasitější křiklounky z opozice, který se spolehl na ustálený zvyk a plánoval marodit tak dlouho, co to půjde. Nevyšlo mu to.
Pravidla byla nakonec jednoduchá, stačily ověřené podpisy. Pro místní referendum stačilo 500 podpisů, pro krajské 5000, celostátní referendum potřebovalo 50000 podpisů. Referendum na změnu Ústavy mohla vyhlásit jen vláda, a to pouze na popud 250000 lidí a jejich podpisů. Do podatelen začala opětovně proudit řeka, tentokráte to byly nápady, jaké referendum vyhlásit, podpořené podpisovými archy. Ty všechny byly zpracovány a vyvěšeny na speciální stránce o referendech. Některé návrhy byly úsměvné, jiné skvostné. Na titulní straně webu byl seznam největších perel:
Připojení Česka k USA jako 52. stát.
Připojení Česka k Německu jako samostatný spolkový stát
Obnovení Rakouska-Uherska
Zrušení policie
Vyhlášení samostatnosti Moravy s hlavním městem Brnem
Perel tohoto typu bylo nejvíc, téměř každé větší město na Moravě mělo své příznivce, aby právě ono bylo hlavním městem samostatné Moravy. Každou perlu bylo možno krátce okomentovat a popřípadě zmáčknout tlačítko, které přidalo jeden hlas k orientačnímu hlasování. Pro zamezení duplicit bylo nutno zadat pravdivé vlastní rodné číslo. Zdaleka nejvíc hlasů měla dvě referenda – Vystoupení z EU a Vystoupení z NATO. První mělo podporu 72% všech voličů, to druhé zaostávalo jen o tři procenta.
Bohužel, nic nejde jednoduše. Již bylo známo datum zasedání vlády s jediným bodem programu – vyhlášení celostátního referenda o setrvání České republiky v Evropské unii. Vše se mělo přenášet přímým přenosem od devíti hodin dopoledne. To vše překazil o půl třetí ráno Noel. Lidé se ráno probouzeli do zmatku, mnozí zaspali, funkční zůstaly akorát starodávné mechanické budíky. Vše elektronické bylo mrtvé.
Tady se ukázala výhoda mírné zaostalosti oproti technicky vyspělému Západu. Ne všechny datové sítě byly převedeny na optická vlákna, ještě zůstalo dost kabelů z poctivé mědi. Také se projevilo rčení, Co Čech, to kutil. V minulosti, co si člověk neudělal, to neměl. Radioamatéři vytahovali ze starých zásob telegrafní klíče, elektronkové radiostanice a další přístroje, založené na vakuové technice, která byla Noelem netknutá. Již za necelý týden byla v provozu funkční sdělovací síť, aspoň pro větší města. Ta se stávala centry civilizace bez ohledu na původní zemské dělení. Leckterá vesnice náhle poskočila v hodnotovém žebříčku jen proto, že v ní měl nějaký radioamatér chalupu, ve které skladoval nostalgické zásoby. Na potocích a říčkách začaly jakou houby po dešti vyrůstat malé vodní elektrárničky, většinou se jednalo o vodní kolo, které řemenem pohánělo automobilové alternátory a dynama.
Přechod z 230 voltů střídavého napětí na 12 voltů stejnosměrného byl poměrně bezbolestný. Vše mohlo zůstat stejné, akorát se odpojily nevyužitelné stroje. Žárovky na 230 voltů se nahradily automobilovými žárovkami na 12 voltů. Navíc, jednu místní elektrickou síť mohlo napájet několik elektrárniček, odpadly problémy se synchronizací a podobně. Další plus byly akumulátory z aut. Z těch bývaly většinou bloky přímo u elektrárniček, nabíjely se přes elektromechanické regulátory ze starých typů aut.
Tak to šlo dále až k bodu, kdy se ukázalo, že Evropská Unie nejen přežila, ale chystá se převzít spravování členských zemí do svých vlastních rukou. Na to téma byla bouřlivá celonárodní debata, která vyústila v divadélko pro „vzácné hosty“ z EU. Divadélko se osvědčilo a plynule přešlo do běžného života.