Habaďůra na EU

   

Habaďůra na EU

Habaďůra na EU

Emisar EU pro Českou republiku Pieter J. De Veuster, jak se honosně nazýval, přijel do Prahy ukázat těm Čecháčkům, zač je toho loket. Přijel v mikrobusu Volkswagen s vybrakovaným motorem, jeho funkci suplovali dva koníci. Díky zpravodajství, kudy se tento pozoruhodný povoz ubíral, byl na vhodném místě připraven průvodce i s doprovodem. Doprovod tvořilo dvanáct jezdců na koních, kyrysy se jen blyštěly a praporky na koncích halaparten se třepotaly ve větru. Sám průvodce byl oděn v brnění a seděl na fríském koni, takže Volkswagen mohutně přesahoval. Takto pokračovali až na pražský hrad. Tam nechali emisara vystoupit a komoří mu dával poslední rady, jak se chovat. Česky, emisar prohlásil, že česky umí:

„Po vstupu do trůnního sálu půjdete se skloněnou hlavou až do čtverce ze světlých parket. Tam pokleknete a budete čekat na výzvu, že můžete promluvit.“

Než se emisar vzpamatoval, otevřely se obě křídla dveří a nějaká ruka ho postrčila do sálu. Emisar udělal pár kroků, pak se zarazil a zíral. Bylo na co. Podél stěn sálu stály skupinky podivně oděných osob obého pohlaví. Někdo měl moderní oblek, dámy večerní róbu, jiní měli barevné kombinézy s nějakým znakem na hrudi. V čele sálu, hned proti vstupu, bylo stupňovité pódium, na něm dvě honosná křesla, ba přímo trůny. Na jednom sedí, ehm, ten jejich premiér a prezident, jak on se jmenuje… To je už jedno, o stupínek níž stojí mohutný hodnostář a zrovna na emisara zlostně pokřikuje:

„Osobo, vy nevíte, jak se chovat na královském dvoře? Vás komoří nepoučil, jak postupovat při audienci? Komoří, co k tomu řeknete?“

Ode dveří se ozval hlas:

„Host byl náležitě poučen. Buď je méně chápavý, nebo se rozhodl mne neposlechnout…“

Hodnostář trochu ztišil hlas:

„V každém případě se mu budou muset pořádněji vysvětlit pravidla slušného chování. Stráže! Chopte se ho a dvacet ran bičem!“

Král zvedl ruku a k hodnostáři pronesl krátkou větu. Ten jen přikývl a pokračoval v řeči:

„Král ve své nekonečné milosti hostovi odpouští jeho chování. Stráže! Doprovoďte hosta k jeho místu. Až tam bude, může promluvit.“

Dvojice strážných dovlekla emisara do čtverce, tam ho přinutila kleknout si a zůstala u něj stát, kdyby bylo zapotřebí jejich zásahu. Emisar chvíli popadal dech, pak ze sebe vyrazil:

„To… To je neslýchané! Takto se ke mně nesmíte chovat! Já jsem vyslanec Evropské Unie, do které Česká republika patří! Nic takového jako krále neuznávám. Chci mluvit s řádným představitelem České republiky!“

Král zrudl, chvilku vypadal hrozivě, poblíž stojící se přikrčili… Nakonec se král bouřlivě rozesmál a nebyl k utišení. Za chvíli burácel smíchem celý sál, jen emisar se vyjeveně díval, co je tady k smíchu. Nedošlo mu, že on… Když se král dosyta zasmál, pootočil se k hloučku mužů za trůnem a nahlas řekl:

„Venco, prosím tě, vezmi toho… emisara a vysvětli mu nějak jednoduše, aby to pochopil, jaký je nynější stav.“

Otočil se zpět k emisarovi a prohlásil:

„Vážený pane, předávám vás do těch nejpovolanějších rukou. Rádce Václav má na starosti styk se zahraničím. Ten vám zajistí ubytování a vysvětlí vám, co se vše stalo. Uvidíme se zítra při audienci v devět ráno. Slyšení je u konce.“

Král vstal z trůnu a odešel dveřmi za trůnem. K emisarovi přistoupil zavalitý muž a aniž by bral v potaz nějaké námitky řekl:

„A my si půjdeme pokecat. Strážní nás doprovodí do vašich komnat a budou stát stráž u vašich dveří, aby se vám nic nestalo. Až se občerstvíte, doprovodí vás do knihovny, kde vám vysvětlím nynější stav a zodpovím případné otázky.“

Po třech hodinách, dvou džbáncích červeného vína a kančím steaku jako lehký oběd už nevypadal emisar tak sebejistě, jako při příjezdu. Nejhůř ho vzalo vypravování o osudu skupiny poslů k Evropské Unii:

„Poslové byli tři, všichni vybaveni plnými mocemi. Jako doprovod pětadvacet vojáků. Cestou se nic zvláštního nestalo, až v Bruseli. Už byli kousek od vchodu do budovy Rady Evropy, když se z něj bez varování vyřítila tlupa banditů a zaútočila na posly. Naštěstí doprovod zareagoval rychle, takže poslové byli jen lehce zranění. Z vojáků jich několik padlo, zbytek se i s posly stáhl a vrátili se do Čech…“

Emisar jen rozhodil rukama:

„Ani na vlastní lidi se už nemůžeme spolehnout. Ti tam měli jen hlídat, aby do budovy někdo nevnikl. Mimochodem, proč říkáte v Bruseli a ne v Bruselu?“

Tentokrát se zatvářil rozpačitě rádce:

„To je pozůstatek minulosti, po špatných zkušenostech s vámi se začal Brusel skloňovat podle slova prdel. No, každopádně jsme se po návratu poslů domnívali, že je EU mrtvá a zařídili jsme se podle toho. Vede s nám teď docela dobře, takže by případný návrat nepřinesl nic dobrého. Ještě si hodně lidí pamatuje, jak jste nám nesmyslnými kvótami zničili zemědělství.“

Emisar se chystal protestovat, rádce ho zarazil zvednutou rukou:

„Když jsme vstupovali do EU, byli jsme soběstační ve výrobě cukru. Vy jste zavedli kvóty na jeho výrobu, platné v celé Evropě. Na nás zbyl takový kousek produkce, že ze sedmdesáti cukrovarů jich zůstalo sedm. Ty zbylé koupila konkurence, jen aby je fyzicky zlikvidovala. Pak jste ty kvóty zrušili. Vyrábět cukr už však nebylo kde… Divíte se, že tady EU nemáme rádi? Dám vám jednu dobrou radu: Až budete zítra mluvit s králem, nezkoušejte mu nic přikazovat, na to je alergický. Úplně nejlepší by bylo, kdybyste se vrátil do Brusele s tím, že České království popírá jakoukoliv souvislost s Českou republikou, která byla členem EU. Pokud bude EU v budoucnu kontaktovat České království, může, ale zapomeňte na nějaké vyhrožování.“

Rádce se musel napít, jak mu po tom proslovu vyschlo v krku a pak už klidněji pokračoval:

„Ale měl bych takový menší dotaz: Jak to, že mluvíte a rozumíte česky? Všeobecně je čeština považována za obtížný jazyk,“

Emisar se zeširoka usmál:

„To bude asi tím, že mám českou babičku i matku. Děda jako potulný tovaryš zabloudil do Čech, pracoval v pivovaře a zamiloval se do dcery vrchního sládka. A protože byl dobrý pracant, ani vrchní stárek nebyl proti. Otec se díky dobré češtině uplatnil na velvyslanectví Belgie v Praze, a co se nestalo – zamiloval se do Češky a dovezl si ji do Belgie. Takže jsem měl češtinu jako druhý rodný jazyk, hned po vlámštině. A také jméno, to prostřední J je Jaromír.“

Pan Václav poděkoval a dodal:

„To je z mé strany asi vše, nyní vás stráže doprovodí do vašich komnat a budou bdít nad vaším bezpečím.“

Druhý den audience odpadla, král řešil se svým štábem cosi jiného a na hosta nebyl čas. Aby mu to nebylo líto, dostal přiděleného průvodce, který mu měl ukázat krásu královského města Prahy. Byla to standardní turistická projížďka Prahou, před Noelem autem, nyní v lehkém kočáru. Z Hradu na Malostranské náměstí, přes Karlův most do Starého města, doprava podél řeky až k Národnímu divadlu, na Betlémské náměstí s historickou Betlémskou kaplí, kde kdysi kázal Jan Hus a zlatý hřeb programu – Staroměstské náměstí s radnicí a stále fungujícím orlojem. Ten už nebyl poháněn elektřinou, ale lanovou kladkou se závažím. Vytahování závaží byl oblíbený trest pro různé menší zločiny, pro ty závažnější byla u boční zdi radnice postavena řada pranýřů. I dnes jich bylo několik obsazených. Sem tam se některý kolemjdoucí zastavil, přečetl si na cedulce, čeho se dotyčný dopustil, plivl na něj a šel dál.

Poslední typ pranýře byla úzká klec, visící na dřevěné konstrukci se dnem dva metry nad zemí. Nyní byla prázdná, ale průvodce vysvětloval, že je určena pro ty nejhorší lidské hyeny, pro které je rychlá smrt výhodou. Sem patří různí pedofilové a jiní trapiči lidí, kteří z toho trápení měli smrt. Pak řekl průvodce, že to původně bylo nachystáno pro někoho určitého, na pár hodin tam zavřít jednoho významného opozičního politika, jen tak, pro pobavení lidu. Ten se tomu ale vyhnul, Noel ho zastihl při koštování nových přírůstků v jeho sklepní soukromé kořalotéce. Po zhasnutí světla zapálil několik petrolejových lamp, bohužel si pod vlivem alkoholu neuvědomil, že bez elektřiny není větrání sklepních prostor. Když ho našli, byl nádherně modrý díky tomu, že se udusil nedostatkem kyslíku.

Projížďka a prohlídka pokračovala, ze Staroměstského náměstí na Ovocný trh, který se vrátil k původní funkci tržiště, přes Václavák a Nové město na Vyšehrad a Slavín. Dech beroucí pohled na Nuselský most zespodu a jelikož už byla na hostu vidět únava z přemíry dojmů, přes Palackého most na Smíchov a okolo Petřína na Hrad.

Následující den se emisar konečně dočkal audience. Nebyla sice v hlavním sále, ale stále byla výjimečná účastí krále. Konala se v jednom z bočních sálů. Stoly pokryté nákresy, na stěně visela mapa Prahy, počmáraná různobarevnými čarami. Jeden z přítomných rádců mu vysvětlil včerejší zaneprázdněnost panovníka a jeho dvora:

„Abyste rozuměl, máme rozpracováno několik plánů na zlepšení života v Praze. Včera došlo k důležitému přelomu v plánu dovést na Hrad silovou elektřinu z upravené vodní elektrárny na ostrově Štvanice. Konečně budeme moci přestat svítit všelijakými blikátky a přejít na obloukové lampy.“

Emisar jen udiveně zíral a hlavou mu táhly myšlenky na to, jak hluboce on i jeho nadřízení Čechy podcenili… To se projevilo v jeho proslovu ke králi:

„Vaše veličenstvo, nenacházím slov. U nás by se musely sejít minimálně tři komise, které by po řadě jednání nastavily nějaký konsenzus a teprv potom by se mohla začít řešit nějaké věc. Já se zítra vrátím do Brusele…“

Emisar se ušklíbl na krále a pokračoval:

„… a budu tlumočit přibližně to, o čem jsme mluvili s panem Václavem, rádcem pro zahraničí, totiž že nějaké Česká republika již neexistuje, místo ní je České království, které však není dědicem ani nástupcem České republiky. Budu se těšit na případné další setkání.“

Podal ruku již stojícímu králi, rozloučil se s ostatními a odešel do svých komnat. Král se otočil na rádce Václava a prohlásil:

„Dobře jsi ho zpracoval… Běž za ním, ještě chvilku ho rozmazluj, ať má na nás dobré vzpomínky.“

Rádce Václav se vrátil poměrně brzy, ale měl ve tváři přemýšlivý výraz. Král si toho všiml a řekl:

„Copak? Host zlobí?“

Václav odpověděl:

„To ani ne, ale docela mě překvapil. Na rovinu mi řekl, že se do té Unie dostal trochu náhodou, nebaví ho to a je z toho mrzutý, proto se tak blbě předvedl na začátku. A že má sto chutí s tím seknout a jestli bychom nepotřebovali strojaře s maturitou a se dvěma vysokýma školami – strojařina a silnoproud. Tak jsem mu řekl, že to nezáleží na mě, musím se zeptat tebe a až se zítra bude loučit, řeknu mu ano nebo ne. Co ty na to?“

Král se zarazil a zeptal se:

„Ty bys ho bral?“

Václav přikývl:

„Jo, bral. Po těch šocích tady z něj odprýskal bruselský nádech a dá se s ním rozumně mluvit…“

Král pokýval hlavou a ukončil rozhovor:

„Tak jo. Řekni mu zítra, že ho bereme. Ale dopředu mu řekni, že bude zpočátku bedlivě sledován, kdyby něco.“

Poslední slovo měl rádce:

„Už s tím počítá, pokládá to za samozřejmost.“