Rozmach

   

Rozmach

Rozmach

Bývalý emisar EU pro Českou republiku se v Praze objevil za dva měsíce. Již o něm věděli, protože se ohlásil z Rozvadova, z poštovního úřadu. Tam mu také řekli, jak se co nejlépe dostat do Prahy, aby si zbytečně neunavil nohy. Poštovní dostavník jezdí dvakrát denně do Stříbra, občas bere i cestující. Ve Stříbře přesedne na páru… Ano, pára je vlak tažený parní lokomotivou. Tím budete za pár hodin v Praze. Jo, v Plzni je hodinová přestávka, střídají se obsluhy a lokomotivy, tak se nelekněte.

Pan Pieter J. De Veuster využil přestávky v Plzni po svém. Před nádražím nastoupil do fiakru a nechal se od kočího povozit po plzeňských památkách. Stihl to akorát i se zakoupením svačinky od trhovce před nádražím. V Praze při vystupování z vlaku zahlédl ceduli se svým jménem, tak se k ní vydal. Byl to ten mladý muž, který mu dělal průvodce Prahou. Byl to, jak jinak, jeden z asistentů pana rádce Václava. A jako minule, byl odvezen na Hrad a ubytován v komnatách pro hosty. V těch noblesnějších, ve vyšším patře, kam se obyčejní hosté nedostanou. Další rozdíl byl markantnější, chyběly stráže. Nahradil je asistent Vacek, a to jen proto, aby host zbytečně nebloudil po hradních chodbách. Proto měl svůj pokoj přímo v jeho komnatách.

Druhý den byl asistentem Vackem zaveden do vládní technické pracovny, kde byl minule tak překvapen. Tam už bylo vše nachystáno na informační schůzku – půlkruh křesel proti jedinému osamocenému. A aby se necítilo tak opuštěně, vedle něj stál malý stolek se džbánem vína, pohárem a miskou s koláči a ovocem. Hned na začátku pan Pieter J. De Veuster požádal, aby mu neříkali celým jménem, raději slyší na jméno Jaromír, což je to J uprostřed. To vyvolalo trochu rozruch, takže pan Jaromír opětovně objasnil, jak se dostal k češtině a českému jménu. To mu zajistilo více sympatií. Pak následovala hodinová rozprava, tedy vlastně houf otázek na pana Jaromíra. Padly i některé vysoce odborné dotazy, na které pan Jaromír odborně a hlavně správně odpověděl. Na závěr si vzal slovo pan rádce Václav coby jeho patron:

„Takže, když to shrnu za všechny, ano, udělal jste na nás dobrý dojem. Tak vás tady, pane Jaromíre, vítáme a doufáme, že budete k užitku. Nicméně, jak jistě tušíte, pan asistent Vacek bude vaším průvodcem, i když hlavně proto, abyste někde zbytečně nebloudil.“

Pan Jaromír se usmál a vtipně odpověděl, čímž dokázal, že má smysl pro ryze český humor:

„Děkuji a jsem rád. I za doprovod. Plně to chápu, já také hostovi hned napoprvé neukazuji koupající se dospívající dceru…“

Srdečný smích mu byl odpovědí.

Pan Jaromír se dohodl s Vackem, že by si rád prohlédl projekt elektrifikace Hradu, o němž byla minule řeč a je nyní před dokončením. Vacek zajistil doprovod asistenta vědeckého rádce, protože on nemá potřebné znalosti. Vědecký asistent se cestou z Hradu rozhovořil o nekonečných problémech při hledání schůdné cesty podzemní kabeláží, kvůli kterým bylo nakonec rozhodnuto vést elektřinu v kabelech nadzemní cestou po sloupech. Teprve ve vodní elektrárně se pan Jaromír ozval, že plovoucí stavidlo na přítoku je v pořádku, Wattův odstředivý regulátor je také bez problémů, proč ale používají k mechanické regulaci tu strašlivou soustavou pák a převodů, když by to šlo jednodušeji hydraulikou…

Vědecký asistent chvilku zíral, pak prohlásil, že o hydraulice bylo sice uvažováno, ale nebylo prozatím rozhodnuto, co a jak. A že to přednese svému šéfovi, tak ať se pan Jaromír připraví, bude referovat. Ty tři dny do oznámené schůze pan Jaromír kreslil náčrty a velkém stole přistrčeném k oknu, aby měl po ruce nějaké podklady. Nějaký popis psal i na papír, hlavně pro utřídění myšlenek.

Schůzka dopadla na výbornou. Pan Jaromír rozvěsil na stěnu náčrty, postavil se před ně a začal s vysvětlováním:

„Helmovský jez je čtyři metry vysoký. To je dostatečná výška pro malé celokovové oběžné kolo Bánkiho turbíny. Tou je převodem do pomala poháněn hybrid plunžrové a membránové pumpy, která čerpá mechanicky vyčištěnou vodu z řeky do zásobníku v nejvyšším patře věže vodárny, je to myslím 20 metrů, přebytečná voda je vedena přepadem zpět do řeky. Odtud je vedena tlaková voda k regulačním ventilům a k dalšímu ovládání. Tlak 200 kilopascalů bohatě stačí, postaru to jsou dvě atmosféry. Pokud by nestačil, dá se to řešit několika způsoby, ale to už je jiná záležitost.“

Docela zaujal, padlo několik doplňujících otázek, a druhý den byl znát výsledek. Jelikož je zprovozněna jen jedna turbína ze tří a poběží v testovacím provozu, tak se regulace upravovat nebude. Až se budou dávat do provozu další dvě turbíny, tam bude pan Jaromír požádán o vytvoření hydraulické regulační soustavy. Pan Vacek bude i nadále jeho zástupcem, další lidi si už bude moci vybrat sám.

Takto úspěšně překonal zkušební dobu a dostal nabídku, že se může přestěhovat z komnat pro hosty někam jinam. Pan Vacek mu předal seznam volných obydlí a slíbil, že ho všemi provede. Určitě si vybere. Hned ten druhý ho uchvátil. Vklíněn mezi kostel Všech svatých a Palácem šlechtičen, prakticky na začátku Jiřské ulice, byl malý domek. Disponoval střešní terasou, odkud byl nádherný výhled na Malou stranu, Karlův most a prakticky na celou jižní část Prahy. Tam si navykl navečer sedávat, dopřát si džbánek kvalitního červeného vína před spaním. Společnost mu většinou dělal Vacek, někdy rádce Václav, časem i ostatní rádcové, občas i král. Ukázalo se totiž, že pan Jaromír je nevyčerpatelná studnice vtipů. Dokonce bylo provedeno několik testů, kdy jednotliví rádcové nadhodili téma a pan Jaromír promptně odpověděl. Proslavil ho vtip právě z jeho oboru:

Nejlepším motorem na světě je vagína, dá se nastartovat jedním prstem, sama se promazává, bere píst mnoha různých velikostí a každé 4 týdny si sama mění olej… škoda, že její řídící systém je tak nevypočitatelný.

Na jedno takové podvečerní setkání přišel rádce Václav v dámském doprovodu. Jak vysvětlil, toto je slečna dcera, dnes měla 18 let a tudíž dospělá. Jako dárek si přála něco neobvyklého, třeba to podvečerní setkání, ze kterého táta přichází v tak báječné náladě. Pan Václav pouze doufá, že se jí tady bude líbit, mezi samými muži, jako růže v trní. Jo, málem bych zapomněl, jmenuje se Růženka.

Večer proběhl bez problémů, pan Jaromír se krotil, naopak, byl velice galantní. Jak poznamenal, mezi jeho předky byl pravý francouzský hrabě, který se kvůli své neurozené lásce pohádal s celou rodinou a zamířil s ní přes hranice do Vlámska. Chvíli přemýšlel, jak ho to praděd jako malého prcka učil, pak se na chvilku změnil na galantního Francouze. Sklidil potlesk, akorát Růženka se červenala ještě hodinu. Nebo to bylo vínem, to se přesně už neví… Pravdou je, že se něžné pohlaví vetřelo do ryze mužské společnosti a začalo se zde objevovat ve větší míře. Byl by v tom čert, aby pana Jaromíra některá nakonec neokouzlila.

Jak to bývá, náhoda je blbec, takže to nakonec nebyla žádná z nabídky. Protože podvečerní dýchánky již nebyly klidné a neposkytovaly dostatek klidu pro rozjímání a rozvíjení nápadů, přesunul tyto své aktivity na dopoledne. To sluníčko ještě nepálilo, takže se pan Jaromír mohl pohodlně vyvalovat ve vlastnoručně vyrobeném polohovacím látkovém lehátku. Bylo nesmírně pohodlné, jak promptně zjistily služtičky a kuchařinky z domácnosti. Když o tom básnily v kuchyni při přípravě oběda, nechala se nakonec zlákat i vrchní kuchařka. Nebyla to obvyklá korpulentní matróna, ale mladá vdova. Muž se jí utopil, povolil pod ním led na Vltavě, když si zkracoval cestu. Kuchařka si vyhlídla, kdy pan Jaromír odešel za svými povinnostmi a šla vyzkoušet lehátko. Dokonce si odložila vrchní vrstvy oděvu, takže ji nikde nic neškrtilo. To se jí stalo osudným. Panu Jaromírovi odpadlo jedno jednání, takže se vrátil domů předčasně. Chtěl si pohovět, ale lehátko již bylo obsazeno spící princeznou, alespoň to tak panu Jaromírovi připadalo. Tiše se vrátil do domu, z knihovny si vybral knížku a stejně tiše se posadil na lavičku u stěny. Četbu jen předstíral, spíše se kochal pohledem. Pak zacinkal zvon z vedlejšího kostela a spící krásku probudil. Ta se chvíli zmateně rozhlížela, pak zpozorovala usmívajícího se pana Jaromíra. Leknutím se zazmítala, což lehátko vyhodnotilo jako pokyn ke složení. Kuchařka s lehátkem tvořili látkovou kouli, z níž trčela ruka, noha nebo ňadro, jelikož lehká košilka nevydržela takové zacházení. Pan Jaromír nelenil a šel pomoci zrudlé kuchařce vymotat se z takového objetí.

Jak ji vymotával z lehátka, občas se dotkl nahé kůže, nebylo vyhnutí. I kuchařka se vlivem zamotání nohou do látky občas zapotácela a hledajíc oporu se pana Jaromíra chytila, kde se dalo. Po nějaké době se oboustranné náhodné dotyky změnily v cílené vyhledávání a hlazení. U obou za to jistě mohla sexuální abstinence. Jelikož podlaha na terase je přeci jen tvrdá, vzal pan Jaromír kuchařku do náručí a odnesl ji do své měkké postele, kde nechal věcem volný průběh. Šťastně a slastně unaveni nakonec usnuli a probudili se až v podvečer. Teprve tehdy se pan Jaromír dozvěděl kuchařčino jméno, Eliška. S úsměvem odvětil, že to je špatné jméno, vzhledem k zrzavé kštici, pihám okolo nosíku i hravé dravosti by jí podstatně víc slušelo jméno Liška, ale pokud by na svém jméně trvala, bude jí říkat Liška Eliška.

Najednou Eliška vyjekla a ukazovala na nízkou lavici u dveří. Na ní bylo srovnáno ve dvou vzorných hromádkách jejich oblečení, které nechali rozházené na terase. Pan Jaromír se pousmál a řekl:

„No a co? Aspoň nám odpadne práce se sbíráním prádla. A co se týká nás, nemáme co skrývat. Nebo máš tady nějaké závistivce, kteří by to hned zneužili?“

Eliška se dokázala usmát a zakroutit hlavou:

„Právě, že ne. Holky z kuchyně i služebnictva mi tě budou přát z celého srdce, všichni ví, co mě v zimě potkalo. I starý Jáchym, majordomus, mě tehdy chlácholil, že nakonec to své štěstí najdu. Akorát…“

Eliška pohlédla na pana Jaromíra:

„Akorát nevím, jak to bude dál mezi námi. Odkopneš mě hned nebo až po pár týdnech?“

Pan Jaromír si tiše povzdechl:

„Nedělej mi v tom guláš. Vlastě ne, ty jako kuchařka můžeš, že? Co by nejvíc vyhovovalo tobě?“

Tím Elišku parádně zaskočil. Vytřeštila na pana Jaromíra oči, načež zablekotala:

„Co já, já jsem proti tobě jen kuchařka. Ty se setkáváš s rádci a králem, oni chodí sem…“

Pan Jaromír ji skočil do řeči:

„To sem teď netahej. Podívej se na sebe a na mě. Oba jsme teď nahatí, jak nás Pánbůh stvořil. Vidíš nějaké rozdíly? Hele, nemyslím ty sexuální! Nech toho… Že tě kousnu?“

Za pár desítek minut pan Jaromír kategoricky prohlásil:

„Dopadneš jako moje matka!“

Eliška zbystřila pozornost:

„Jak dopadla tvá matka? Pokud to není tajemství…“

Pan Jaromír se usmál při vzpomínce a řekl:

„No, jak… Táta se jednou vracel z Čech do Bruselu, hezky v noci, lůžkovým vlakem, s přestupem v Berlíně. Jen co vyjeli z Prahy, objevil se průvodčí, že někde něco popletli a má tady jednoho cestujícího, který má jízdenku na obsazené lůžko. Jediné volné lůžko je tady, jestli by byl ochoten… Ehm, je tady ještě menší problém, cestující je studentka, cestuje do Brugg… Mezi předky máme jednoho skutečného francouzského hraběte, takže galantnost máme v krvi. Takže táta okamžitě souhlasil, slečně studentce dal dokonce na vybranou, které lůžko chce, horní, výborně. Slečna se vyšplhala nahoru, dobrou noc a jeli dál. Už v Německu sebou vlak divně na výhybce škubl, z vrchního lůžka se ozvalo zoufalé zaúpění a tátu zavalilo dívčí tělo. Jak se ukázalo, slečna byla poněkud horkokrevná, takže na noc odložila mimo kalhotek vše. Dopadlo to tak, že táta zavolal z Bruselu do Brugg rodině, že našel tu pravou, ať na zítřek seženou někoho, kdo by je oddal.“

Pan Jaromír se musel vydýchat, ale skoro hned pokračoval:

„A co teď s tebou? Chceš svatbu zítra nebo až v neděli?“