Elektrárna

   

Elektrárna

Elektrárna

Mezitím se přiblížil termín úprav a spuštění zbylých dvou turbín ve Štvanické elektrárně. Tady chtěl být pan Jaromír od začátku, kvůli umístění regulačních prvků. Potíže byly s tlakovými hadicemi, zatím nebylo jasné, jak je vyrobit. Plastové nešly vůbec, u gumových byly problémy s vulkanizací. Zbývaly pevné trubkové spoje, takže regulační prvky musely mít také pevné umístění. Nakonec se musela předělat celá koncepce úprav turbín, mořili se s vědeckými asistenty dva týdny, než bylo vše papírově funkční. Občas byl pan Jaromír tak vyčerpán, že padl do postele vedle Elišky, letmo ji políbil, pošimral na bříšku, omluvil se a usnul. Když byl plán hotov, vyhlásil pan Jaromír odpočinkový týden a sám šel příkladem, když Elišce oznámil, že tedy dnes ještě ne, ale zítra již chce odpočívat aktivně.

Na tu noc pan Jaromír dlouho vzpomínal. Po milování, pamětliv rady svého děda, se neotočil, ale bavil se s Eliškou, neboť žena je po milování podstatně čilejší než muž. Tak přišla řeč na svatbu, už se na ní chystali, jen ladili podrobnosti. S pozváním své rodiny si pan Jaromír hlavu nelámal, až se to dozví, tak to budou vědět. Dotaz na Elišku ohledně její rodiny vyrazil panu Jaromírovi dech:

„Víš, můj milý, já žádné rodiče nemám a nikdy jsem neměla. Já jsem jen pozůstatek armádního genetického pokusu o stvoření dokonalého vojáka. Již to, že se narodila holčička, znamenalo krach výzkumu. Když už jsem byla na světě, vychovávali mě různí pěstouni, ukrytí finanční rezervy bylo posledním počinem vědců…“

Pan Jaromír zíral, rachot koleček v hlavě byl skoro slyšet. Eliška se na pana Jaromíra poťouchle usmála a zeptala se:

„Tebe to nějak vzalo. Škoda, že není prvního dubna, to se lidi u nás se vyvádějí aprílem.“

Pan Jaromír jen valil oči, jak si to přebíral v hlavě, nakonec dokázal odpovědět:

„Grrr! Já tě skutečně kousnu, takhle mě děsit! Podala jsi to nádherně! Ty zapadneš do rodiny jako šutr do bažiny! Ale navnadila jsi mě, teď musím prozkoumat, jestli skutečně nejsi někde umělá!“

Regulace štvanické elektrárny měla za sebou provozní zkoušky, když se na pana Jaromíra obrátil jeden z vědeckých asistentů:

„Prosím tě, Jaromíre, můžeš mi to vysvětlit? Já jsem vcelku znalý v teorii regulace, ale tvoje řešení mi nějak nejde do hlavy. To děláš jednu regulaci pro celou elektrárnu a pak ještě dílčí pro každou turbínu zvlášť? Vždyť se to bude mezi sebou hádat!“

Pan Jaromír už znal způsoby na královském dvoře, tak se na rovinu zeptal, jestli je nechápajících víc, že by udělal kompletní přednášku, aby totéž nevysvětloval postupně více lidem. Asistent mírně zrudl, čímž dokázal správnost dedukce.

Přednášku vzal pan Jaromír od podlahy, přesněji řečeno od základů. Porovnal různé druhy regulace, jejich výhody a nevýhody, až se konečně dostal k hlavnímu tématu:

„Musíme si uvědomit, že nebudeme regulovat jednotlivé turbíny a generátory, ale celou elektrárnu. Generátory budou pracovat do společné sítě, budou rovnoměrně zatěžovány dle odběru, to se nedá ukočírovat nezávislými regulacemi. Turbíny a generátory jsou stejné, ale vodní cesty k jednotlivým turbínám vykazují odlišnosti. Proto se používají dílčí regulace, ale ty jsou podřízené hlavní regulaci celé elektrárny. Jediné, na co si budeme muset dávat pozor, až se bude dělat regulace třetí turbíny, na správné přifázování při připojení do společné sítě. To se bude muset regulace řídit ručně, ve správném okamžiku připojit generátor do společné sítě a zároveň dílčí regulaci k hlavní. Každá chyba by znamenala ohrožení již fungující soustavy, jak se to kdysi stalo kdesi v Jižní Americe…“

Mnozí projevili zvědavost, co se stalo, tak pan Jaromír pokračoval:

„Zemi vám neřeknu, už si to moc nepamatuji. Uváděli tam do provozu moderní elektrárnu, postupně čtyři bloky. První dva připojily bez problémů, problém nastal u třetího bloku. Ano?“

Z obecenstva se ozval dotaz, jak se vlastně dělá to přifázování a jak se měří, kdy je ten správný okamžik. Pan Jaromír se jen usmál a pokračoval:

„Když se připojuje generátor k síti, je nutno splnit několik podmínek. Je to shoda sledu fází alternátoru a sítě a nulový fázový posun mezi vektory napětí alternátoru a napětí sítě. Na to bývaly elektronické mašinky, ale předtím se používaly žárovky mezi jednotlivými fázemi sítě a generátoru. Pokud libovolná žárovka svítila, znamenalo to, že tyto fáze jsou rozdílné. Pokud zhasla jen jedna žárovka, znamenalo to, že není dodržen sled fází a musely se ty dráty od svítících fází prohodit. Když nesvítila ani jedna žárovka, znamenalo to, že rozdíly mezi fázemi jsou minimální a je tedy možno připojit generátor do sítě. Chápou to všichni?“

Mohutné přikyvování obecenstva vyvolalo na Jaromírově tváři úsměv a proto se vrátil k původnímu vypravování:

„Takže, kde jsem to skončil. Jo, třetí blok. Tam ztratili plán připojování, protože na poslední chvíli dělali nějaké vylepšení generátoru. Při prvním pokusu o přifázování se automatický regulátor odebral do křemíkového nebe. Než aby čekali měsíc na další, použili starou, žárovkovou metodu. Další pokus, neseděly fáze. Přepojili dráty a doufali, že se poslední pokus podaří. Chvíli to vypadalo velmi dobře, žárovky svítily jasně a bez kolísání, což znamenalo, správnou funkci generátoru, ale špatnou synchronizaci. Šéf týmu stál u páky ovládání vysokonapěťového spínače a čekal na správný okamžik. Technici zatím regulovali otáčky turbíny, proud a napětí budiče a podobně. Byl to docela nápor na psychiku všech zúčastněných, takže šéfa týmu sklátil infarkt. Ten cítil, že se kácí, a tak se chytil toho prvního, co mu padlo pod ruku. Bohužel, byla to páka ovládání vysokonapěťového spínače…“

Pan Jaromír se dramaticky odmlčel, svlažil si krk vínem z karafy a pak pokračoval:

„Trochu odbočím. Víte, co se stane, když v autě v plné rychlosti omylem zařadíte zpátečku? Spálíte spojku, očešete ozubená kola v převodovce a motor dostane takový kopanec, že občas vyskočí z auta. Teď si to představte v podstatně větším měřítku. Generátor se v tomto případě zachoval jako motor, který měl změnit směr otáčení. To nemohl hned, nejdříve musel zabrzdit turbínu. Turbína tím dostala velký kopanec, který měl fatální následky. Rozkmitaly se lopatky, až se některé dotkly stěny turbíny. To znamenalo, že se ulomily a chovaly se v té úzké prostoře jako slon v porcelánu. Lámaly další lopatky, čímž turbína vypadla z rovnováhy a začala podélně kmitat. V tom okamžiku praskla spojka mezi turbínou a generátorem. Proletěla dvěma betonovými stěnami, jako by byly z papíru a skončila ve blokovém velínu, kde zlikvidovala skříně s řídící elektronikou. Mezitím vypadly všechny pojistky a jističe na třetím bloku, ale zkáza se šířila dál. Zpětný ráz vyhodil ze synchronizace bloky jedna a dvě, čímž se porucha rozšířila na celou elektrárnu. Dříve, než stačily zareagovat hlavní jističe, pronikl napěťový a proudový náraz až do hlavní rozvodné sítě, kde shazovat rozvodny široko daleko.“

Pan Jaromír si odkašlal a dokončil vyprávění:

„Dávali to do kupy skoro týden, všude se motali vojáci s jejich spojovací technikou, aby si nějaké připojování udrželo časový odstup a nepřetížilo síť. V té elektrárně opravili a znovu spustili první dva bloky, čtvrtý ani nevystavěli. Třetí blok zakonzervovali a nyní slouží jako muzeum a připomínka oné události.“