Letadlo
Letadlo
Oslava zdárného připojení zregulované třetí turbíny k elektrické síti byla zároveň i oslavou pana Jaromíra i Elišky. Těm byla nabídnuta možnost uspořádat svatbu v Chrámu svatého Víta, pro tuto příležitost osvětleného novými obloukovými lampami. Ty už sloužily k osvětlení několika ulic na Starém městě a to se pomalu šířilo i do dalších oblastí Prahy. Eliška byla vcelku pro, jako každá žena se smyslem pro parádu. Pan Jaromír moudře usoudil, že by Elišce jen překážel v rozletu a klidil se stranou. Pouze v případě výběru svatebních hostů byla požadována jeho součinnost, která spočívala v odsouhlasení výběru. Co se týkalo jeho rodiny, štvát sem někoho přes půl Evropy považoval za šílený nápad, dokud ho jeho asistent Vacek nezavedl do Kbel do leteckého muzea.
Pan Jaromír žasl, v čem všem se létalo a v hlavě mu klíčil šílený plán. Letadlem by to bylo do Brugg kousek, slabých 800 kilometrů. Pan Jaromír stál před mapou Evropy, mhouřil oči a přemýšlel, že to bylo téměř slyšet. Nakonec se zeptal Vacka, jestli nezná nějakého odborníka na stará letadla. Vacek se usmál a na chvilku zmizel. Když se objevil, doprovázel ho starší pán ctihodného věku. Představil ho jako zkušebního letce a leteckého konstruktéra, který o sobě tvrdil, a to Vacek dosvědčoval, že není letadlo, kterým by nedokázal letět. Navíc to byl jmenovec, jedno z jeho jmen bylo Jaromír. To druhé bylo Jan, po druhém dědovi.
Seděli pak všichni v muzejní pracovně a vedli řeči o tom, jak by se dalo zprovoznit nějaké letadlo. Let podle moderních přístrojů asi nehrozí, ale ty základní by mohly fungovat. Co vlastně potřebují? Rychloměr, výškoměr a kompas. A dobré oči. Nějaké mapy s vyznačením významných terénních bodů, to kvůli orientaci. Jája, jak si pan Jaromír Jan nechával říkat, se vždy zvedl, z vitríny nebo skříně vytáhl přístrojek a položil ho na stůl. Ke konci už chybělo jen nějaké to letadlo, raději historické, bez moderní techniky. I tady si však Jája věděl rady. Na muzejním letišti zamířil k jednomu letadlu, postavil se před něj a hrdě řekl:
„Hle, toť ten stroj! Antonov An-2P v dopravní verzi pro cestující ve zvukově izolované kabině. Račte vstoupit.“
Pan Jaromír s Vackem se usadili v pohodlných křeslech a Jája pokračoval:
„Tenhle stroj je neúnavný dříč. Na každém trochu lepším letišti je minimálně jeden a říkají mu domácky Andula. Tahá větroně a parašutisty, přitom nepotřebuje žádné speciální palivo, stačí libovolný olovnatý benzín 91 – 100 oktanů. A nejen letiště. Zemědělci ho používají na práškování polí, popřípadě hasiči na hašení lesních požárů. Od roku 1949 do 2002 jich bylo vyrobeno přes 18 tisíc letadel a mnoho slouží dodnes.“
Pan Jaromír uchváceně poslouchal a vzpomínal. Nakonec Jáju přerušil:
„Jo, beru, jen taková drobná připomínka. Slyšel jsem, že barometrické měření výšky je značně nespolehlivé, táta vykládal, že letoun seděl na zemi a výškoměr ukazoval 100 metrů výšky. Pilot to tehdy vysvětlil porouchanou vysílačkou, takže se nemohl místních doptat na tlak na ranveji, čímž nemohl překalibrovat výškoměr. Ten se kalibruje na odletovém letišti a stačí, aby se u cíle změnilo počasí a je to. Oproti tomu, radarové měření musí být podstatně přesnější, ne?“
Vacek se chytal za hlavu, že to je neproveditelné, takže pan Jaromír uspořádal další přednášku. Složení obecenstva bylo skoro stejné, přibyl akorát Jája a pár sportovních pilotů. Už začátek nenechal nikoho na pochybách, že pan Jaromír věci rozumí:
„Kdo si pamatuje rozhlasové vysílání FM rozhlasu? Jaký byl vrchní kmitočet? Ano, přes 100 megahertzů, MHz. A vysílací elektronka to v klidu zvládala. To bylo jen na úvod. Nyní si vezmeme světlo nebo radiové vlny. Jejich rychlost je 300 tisíc kilometrů za vteřinu, to je 300 milionů metrů za vteřinu. Hrozné číslo, že? Tak takhle by to nešlo, musíme zkrátit interval měření, třeba tisíckrát. To je tisícina sekundy, za tu dobu světlo uletí 300 tisíc metrů. To je furt moc, provedeme další zkrácení, opět tisícinásobné. Ejhle, už jsme na třech stech metrech. Začíná se nám to rýsovat, že? Ten vzorkovací kmitočet, neboli délka měřících pulsů je právě jeden megahertz. Teď trochu kupeckých počtů. Anténa vyšle signál a tím zapne čítač impulsů. Radiové vlny se odrazí od země a puls z příjmové antény zastaví čítač. Na čítači je číslo, kolik třísetmetrových vzdáleností uletěl signál. Toto ale není výška letadla! Signál dělá dvojitou cestu – z antény k zemi a od země k letadlu. Proto musíme výsledné číslo podělit dvěma. Teď máme počet stopadesátimetrových úseků. Blbé na počítání, že? Změníme opět kmitočet, tentokrát na 66MHz, čím dostaneme desetimetrové úseky. Teď stačí k číslu z čítače přidat na konec nulu a máme přesný údaj výšky letadla. Nyní je to už jednoduché, že?“
Za tuto přednášku se mu dostalo povýšení na hraběte a dostal za úkol starat se o letectvo Českého království. To provedl s velkým nadšením a letectvo vzkvétalo, což se později ukázalo jako velmi prozíravé. Jmenoval Jáju svým vrchním rádcem a spolu byli vysoce výkonným týmem. Po námitkách radioamatérů, že udělat elektronkový čítač je dost nemožné, se jako zobrazovací prvek použil ručkový přístroj s ručním přepínáním rozsahů. Mezitím už vybraný profesionální pilot doletěl do Brugg a zpátky s mezipřistáním ve Frankfurtu. Přivezl reprezentativní vzorek rodiny pana Jaromíra, který se ubytoval v jeho domě. Samozřejmě, po náležitém představení na královském dvoře. Hosté byli velice překvapeni, kam až to zatím poslední výhonek rodu dotáhl. Drobný zádrhel nastal hned druhý den dopoledne, když chtěl pan Jaromír ukázat rodině krásy Prahy. Návštěva nebyla k nalezení, jen na terase pospával nad knihou pan De Veuster starší. Maminku a Elišku se podařilo nalézt v kuchyni, kde debatovaly nad správným způsobem přípravy kapra po mlynářsku. Ten zatím mírumilovně ležel, zbavený šupin a vnitřností, na prkénku na stole před nimi. Další se převaloval v bublajícím hrnci spolu se zeleninou a kořením. Při vrznutí dveří se maminka otočila a pravila:
„Jarku, máš báječnou ženu, báječně si rozumíme. Jinak jdeš brzo, tvá oblíbená polévka bude tak za dvě hodiny. Vezmi zatím tátu a ukaž mu Prahu, my to tady s Liškou Eliškou nějak zvládneme.“
Pan Jaromír jen kroutil hlavou, jak rychle se ty dvě skamarádily, že maminka už Elišce říká Liško. Na pozdější dotaz odpověděla Eliška, že jen co ji maminka uviděla, zeptala se, jestli jí Jarek neříká Liška… Pan Jaromír svěřil prohlídku pro pana De Veustera staršího asistentovi Vackovi. Sám se uvelebil na terase a začal promýšlet další šílený nápad. Šlo o to, zprovoznit nějaký starší proudový letoun, ve kterém by se mohl vyskytovat elektronkový analogový počítač. Matně si pamatoval, že to byl nějaký MIG…
Idylka netrvala dlouho. Na terase byl přepaden výkonnou ředitelkou Liškou se svou zástupkyní, Jaromírovou maminkou. A že narazili na chlapský problém, jehož vyřešení by mohlo být pro pana Jaromíra jednoduché. Pan Jaromír byl zmaten, o žádném problému neví, tak co se děje? Dostalo se mu ponaučení o svatebních zvyklostech, ve kterých ční trhlina. Snad zeje, konsternovaně odvětil pan Jaromír. To je jedno, prohlásila maminka, problém je v tom, že ona povede k oltáři Jarka, ale kdo povede nevěstu? Liška má už jen maminku, Jarkův tatínek to být nemůže, je zapotřebí sehnat někoho důvěryhodného. Hlavně ne krále, ten by jistě chtěl právo první noci…
Pan Jaromír měl jasno. Obrátil se s touto prosbou na člověka, který se ho ujal po extempore při příjezdu. Rádce ve věcech zahraničních, jménem Václav, pro přátele Venca. Ten si to rád nacvičí pro případ, že by vedl k oltáři svoji dceru Růženku. Tím padla poslední překážka a mohl vypuknout předsvatební finiš. Termín už byl daný, teď se musely předělat svatební šaty, poněvadž nevěstě se přechodně zvětšilo bříško. Mimochodem, vznikla z toho zajímavá tradice – nevěsta se musela předvést, že je schopna a ochotna zplodit a porodit pokračovatele rodu. Úplně ideální stav byl, když svatební oslavy plynule přešly do křtin, to ale zvládl málokterý pár.
Svatba proběhla bez problémů a ve velikém lesku, přeci jen se někdo takový nežení každý den. Varhany velebně duněly, chrámová loď byla nádherně osvícena obloukovými lampami, veliké vitrážové okno v čele chrámu bylo nasvíceno zvenčí, takže k oltáři padal barevný světelný vodopád. Následná hostina také proběhla bez problémů, nikdo nepotřísnil podlahu či sebe, žádná oficiální rvačka se také nekonala. Těch několik mimo hlavní dění, šlo hlavně o družičky, se odehrály mimo dohled.
Mladý pár vyrazil na svatební cestu za krásami vlasti, ostatní za svými povinnostmi. Nakonec i manželé se po návratu z cest zapojili do budování lepších zítřků, pan Jaromír zveleboval letecký průmysl a aerolinky, Liška se pomalu připravovala na porod a podobně. Tak si žili spokojeně a šťastně, dokud se jim nebe nezřítilo na hlavu.