Mrchožrouti

   

Mrchožrouti

Mrchožrouti

Jednoho vlahého večera seděl pan Jaromír s manželkou na terase a pozorovali postupně se rozsvěcující pražské ulice, nejdříve na Malé straně, posléze i v okolí. Měl být, pan Jaromír, na co hrdý, vždyť to bylo i jeho dílem, zprovoznění vodní elektrárny na ostrově Štvanici. Jeho regulace byla natolik dobrá, že se v průběhu doby upustilo od lidského dohledu a elektrárna byly kontrolována skutečně jen namátkou. Seděli v pohodlné houpačce, kterou kdysi dávno vymyslel pan Jaromír ke svému pohodlí a kterou postupně zdokonaloval. Nyní se už neskládala při neopatrném pohybu, přibyly vinuté pružiny a dřevěnou kostru nahradila ocelová.

Liška Eliška se otočila k manželovi, její slova však byla přehlušena burácivým zvukem. Vysoko na obloze se pohyboval planoucí bod, který po sobě zanechával kouřovou stopu. Bod po chvilce zmizel za opuštěnými pankráckými mrakodrapy. Liška, oči rozšířené úžasem, se zeptala:

„Jejda, co to bylo?“

Pan Jaromír chvilku přemítal nad odpovědí:

„No, řekl bych, že nějaký meteor. Asi uhlíkatý, podle toho černého kouře. Spíš mě udivil ten směr letu. Anebo …“

Pan Jaromír se pousmál:

„Anebo jsme dostali nějakou nešikovnou návštěvu, která se nedokázala trefit na orbitu.“

Chudák netušil, že poslední možnost je ta správná.

Nahoře v lodi, na stropě, který dříve býval podlahou, visel z kapitánského křesla kapitán T‘Lapka, zoufale se držíc přetrženého popruhu. Z plna hrdla řval na celý můstek:

„Ty frnhi, tobě svěřit řízení do makadel! Chudák moje lodička, ty s ní zacházíš jako s nejposlednější mlnhou z přístaviště! Kde ti dali pilotní papíry?“

Na to se ozvala první navigátorka, zatímco její paže létaly po sekundárním řídícím pultu:

„Neřvi na něj, vidíš, že za to nemůže. Kuchařovi zase utekla flskna a nalepila se na něj. Neříkal jsi minule něco o jeho imunizaci? Vybodl ses na to, tak trp!“

Mezi tím srovnala trup lodi, pěkně podlahou dolů, takže se uklidnil i kapitán. Pohledem přehlédl seznam poruch, co přibylo od minula, a povzdechl si:

„Jestli tady nenajdeme materiály na opravu, tak se odtud nehneme…“

Malý slovníček pojmů

Frnh – mentálně méněcenná osoba
Makadla – mezičlánek mezi rukama a chapadly
Mlnha – částečně inteligentní organismus s nesmírně přizpůsobivým tělem, poskytujícím obvykle sexuální služby
Flksna – domácí mazlíček, zvířátko živící se emocemi, čím kladnějšími, tím líp. Pouhou interakcí dokáže vyvolat orgasmus
Imunizace – nasycení kůže jochátovou esencí, odpuzující flksny

Lodě třídy Colosus byly oblíbené už přes pět set let. Masivní kulovitý trup seskládaný z modulů jako stroužky v česneku. Jeden modul byl napevno spojen s trupem, tam se nacházelo velitelské stanoviště a vše ostatní pro život posádky i nákladu. Ostatní moduly mohly být osobní, nákladní nebo, jako v tomto případě, až sedm samostatných výsadkových člunů. Bohužel, funkční byly už jen tři. V nich čekaly jejich posádky na kapitánovy rozkazy. Nemusely čekat dlouho. Stačily tři oběhy a kapitán vydal rozkaz¹⁷:

„Člun 4 prozkoumá tu moskevskou světlou skvrnu, člun 7 londýnskou. Člun 5 je poškozený, proto dostává tu nejmenší skvrnu, pražskou. Já si vezmu na starost východní pobřeží Severní Ameriky, tam to svítí nějak moc…“

Jak už to bývá, ve stopách přírodních jevů a katastrof se trousí různí mrchožrouti. Ti využívají oslabení obyvatelů postižených míst a různě je okrádají. V tomto případě to byl klan Kupců, před nedávnem téměř rozprášený silnějším nepřítelem. Jejich zbytek, jedna loď třídy Colosus, ucítil báječnou možnost opravit jejich loď a začít se šplhat zpět na výsluní. I v jejich zuboženém stavu byli silnější než nějaká oslabená verbež, myslel si kapitán.

Tak se stalo, že obyvatele Prahy probudil rachot z mísa, kde stávaly pankrácké mrakodrapy. Člunu číslo 5 vysadily přibližovací radary… Ostatní čluny zaujaly své místo asi kilometr nad přibližným středem svých oblastí a čekaly na další kapitánovy pokyny. Kapitán však nepospíchal, právě dělal okruh okolo veliké světelné skvrny a pečlivě zkoumal energetické zdroje na zemi. Nebylo jich tolik, jak očekával a ani nepatřily k tomu typu, který potřeboval. Bohužel pro něj si nevšiml ani toho osudného.

Další oběh v nižší výšce neodhalil nic nového. Pouze v nukleárním silu konečně ukřičel plukovník velitele, že tahle příležitost se již nemusí opakovat. Nad hlavami jim rejdí nějací vetřelci a oni tady sedí na jedné z nejničivější zbrani – nukleární střele. Ta se dá rychle upravit, aby explodovala při nárazu. Pak již ji stačí odpálit, když je vetřelecká loď nad silem. Nějaká Síň Království, co stojí nad silem, je proti záchraně světa nicotná, stejně jsou to jen Jehovisté! Tomu už velitel neodolal, Jehovisté mu svého času zblbli dceru. Tak se stalo, že při třetím obletu najednou na můstku zaječely varovné sirény a proti-meteoritické dělo automaticky vypálilo, čímž situaci lodě paradoxně zhoršilo. Výstřel odpařil vrstvy zeminy a betonu, takže střele nic nebránilo při startu. Těch pár stovek metrů urazila za pár vteřin. Na adrese 3699 Darbytown Rd, Richmond, VA 23231, Spojené státy vyšlo slunce. V jeho záři se koupalo nejen okolí, ale hlavně spodek lodi typu Colosus. To už ani kapitán, ani jeho posádka nevnímali.

Zcela jinak zapůsobila sprška záření na palubní počítač. Ten byl sice chráněn proti kosmickému záření, toto však bylo něco o několik řádů silnějšího. Začaly kolabovat první spoje, docházelo ke zkratům v řídících obvodech. Jeden takový přepnul lodní energetické agregáty na trvalé přetížení 150%, další aktivoval boční trysky a třetí spustil proti-meteoritické dělo na trvalou střelbu. Loď se rozletěla k severovýchodu, zanechávajíc za sebou zkázu. Výboje pronikaly mnoho set metrů pod povrch a pritom likvidovaly postupně města Richmond, Washington, Filadelfii. Nad městečkem Trenton začaly kolabovat přetížené zdroje a jako první ukončily svou práci trysky. Loď, již nestřílející, ale s přeplněnými energetickými zásobníky dopadla doprostřed New Yorku, přesně do Central Parku. Následná exploze srovnala se zemí vše v okruhu dvaceti kilometrů. Síla nárazu a exploze energetických zásobníků dokonala dílo zkázy. Těžce zkoušená litosférická deska praskla a prakticky celé východní pobřeží pomalu sklouzlo do Atlantiku. Díky tomu zůstala uchráněna Evropa, nekonala se žádná obří cunami.

Špatně se vedlo člunům 4 a 7. Zbaveny energetické podpory z mateřské lodi se neudržely na obloze a volným pádem se zřítily z kilometrové výšky. Nepřežil nikdo. Jediní přeživší zůstali v poškozeném člunu číslo 5 v Praze.

Jako první se k havarovanému kosmickému člunu dostali nuselští kluci. Pro ně nebyl problém několikrát vyběhnout kopec na Pankrác. Teď se jich několik krčilo ve zbořeništi Kongresového centra a zíralo na člun a bytosti, které se pohybovaly okolo něj. Král a jeho rádcové měli prakticky stejný výhled, ti ale použili dalekohled z petřínské hvězdárny.

Bylo na co koukat. Okolo člunu se pohyboval hlouček… Jak to nazvat? Představte si žábu. Fialovou a vysokou skoro dva metry. Místo předních nohou to mělo ruce skoro podobné lidským, ale s nějakým kloubem navíc. Zadní nohy chyběly, nahrazoval je houf panožek, pučících z spodku těla. Žádné vypouklé oči, místo nich trs bulv na stopkách, rašících z hlavy. Jediné, co zůstalo stejné, byla tlama a dlouhý jazyk, a i ten byl blankytně modrý. Šéfovalo jim vejce. Velikonoční. Jak jinak nazvat špinavě modrý ovoid, vysoký přes dva metry, stojící na širším konci. Na vrchní třetině kaňky očí, z těla trčící údy…

Pak nabraly události spád. Jeden z kluků ucítil, že se mu něco otírá o nohu. Podíval se a vzápětí úlekem zaječel. Trhli sebou všichni v doslechu. No, bylo proč ječet. O kluka se opíral pavouk. Ne ledajaký, tento byl zeleno žlutě kropenatý, s tělíčkem o průměru půl metru a s množstvím dlouhých zalomených nohou. Okolo něj se batolili další, menší až nejmenší, centimetroví. Šéf party chtěl nejdříve kamarádovi vynadat, nějak se nešikovně pohnul, čímž více zatížil ten úlomek zdiva, o který se opíral. Ten povolil, načež šéf vypadl z úkrytu na svah. Po něm se kutálel a válel směrem k člunu. Tam se zarazil o něco měkkého, z čeho se vyklubalo řídící vejce. Jak měl sto chutí zaječet, tak měl náhle stáhnuté hrdlo. Pak se na vejci objevilo několik očí, dole, v blízkosti chlapcova těla. Vzápětí vypučela vedle očí štětička chapadélek, ale mimo chlapcovo zorné pole. Štětička se přitiskla k chlapcově zátylku. Ten měl náhle sen, že je opět ve škole, stojí před tabulí a místo žáků sedí proti němu celý učitelský sbor. A kladou mu otázky ze všech předmětů. Ještě by šlo, kdyby se ptali jednotlivě, ale ptali se všichni naráz!

Naštěstí kakofonie zvuků netrvala dlouho. Když se chlapec probral, zjistil, že jsou obstoupeni fialovými žábami. Kupodivu se nebál, ale při nečekaném zvuku pootočil hlavu. Zjistil, že pan Vajíčko drží u těla jakýsi přístroj a z něj vycházejí podivné pazvuky. Vtom jeho uši zachytily známý výraz. Postupně jich přibývalo, pak se celkem srozumitelně ozvalo:

„Dobrá dny. Omlouvat se za bát se my. Jak vy já rozumíte?“

Kluk vyvalil oči, ale odpověděl:

„Nó, jakž takž…“

Pan Vajíčko se zakolébal a z přístroje se ozvalo:

„My musela dlouho mluví později k dobrá rozum.“

Klukovy oči hrozily vypadnutím, ale ústa už povídala:

„A teď jsem nerozuměl skoro nic!“

Doprovodil to zavrtěním hlavy. Tentokrát trvalo kolébání déle, ale následující věta zněla již skoro normálně:

„My vy muset mluvit a mluvit a mluvit a mluvit a mluvit, až my domluvit vy jazyk, řeč.“

Následující ticho přerušil hlas ze strany:

„Vy nemluvit s hotový tvor, ale mládě.“

Kluk sebou škubl, pan Vajíčko si urychleně nechal vypučet další oči. Opodál stál rádce Václav s panem Jaromírem, ostatní s koňmi stáli opodál.