Selhávání
Selhávání
Jordanovi se zdál nádherný sen. Pomocí nového zařízení navázal spojení s dosud utajeným objektem, skrývajícím se na odvrácené straně Měsíce. Objekt byl létající talíř o průměru pěti kilometrů, byl schovaný v jednom kráteru a shora zasypaný vrstvou měsíční horniny. Obyvatelé talíře dílem hibernovali3, dílem sledovali události na Zemi. Teď ovšem zněl talířem poplach, jelikož byli objeveni přímo ředitelem observatoře v Arecibu! Alarm byl hlasitý a nepříjemný zvuk, sílil a zeslaboval, až se z toho Jordan probudil. Zvuk ovšem neustal, doprovázelo ho bzučení a cvakání, jak mobil poskakoval po nočním stolku. Jak se pro něj natahoval, přejel pohledem přes budík. Ten pohled byl neuvěřitelný! Budík ukazoval 1:07. Spal 24 minut… Jordan konečně dostihl mobil, zmáčkl tlačítko na příjem hovoru a naštvaně do mobilu zavrčel:
„Skoro se mi podařilo usnout. Pokud je to nějaká volovina, tak se neznám!“
Odpověděl mu ukňouraný hlásek Sheily z noční služby:
„Pane řediteli, stalo se něco divného. Buď se rozbila anténa, elektrika, tedy elektronika, nebo se zbláznila ta inteligence v počítači. John mi napovídá, že přilétají ufouni… Ty seš debil! On je debil, takhle mě blbnout. Možná bude lepší, když sem dojdete.“
Jordan stačil ještě říct, aby Sheila vzbudila vědce, kteří to tam instalovali, když to umí tak krásně podat. S povzdechem se začal oblékat, chvilku váhal nad výběrem, jestli oblek nebo mikinu a šortky. Mikina zvítězila. K hlavní budově to měl deset minut pomalé chůze, teď to zvládl za šest minut. Všude se svítilo, před hlavním vchodem stál hlouček kuřáků a dohadoval se o příčinách neobvyklého jevu. Před Jordanem se uctivě rozestoupili jako Rudé moře před Mojžíšem. Jordan v duchu zanadával, že už z toho všeho blbne, že se mu asociují scény z Bible.
V hlavním sále byla hlava na hlavě. Centrální obrazovka ukazovala výřez oblohy, ale hvězdy vypadaly povadle, celé to vypadalo divně. Okolo konzoly ovládání přijímače se hrbilo několik mužů, jeden něco ukazoval ve schématu na obrazovce. Jordan v něm poznal vědeckého šéfa projektu, Jonese Whitea. Oproti jménu to byl černoch s pletí skutečně černou jako bota. Tvář měl pokrytou vrstvou potu, přestože klimatizace jela naplno. Když zahlédl Jordana, jeho ulehčení bylo hmatatelné:
„Blbé probuzení, Jordane. Máme tady jakousi záhadu, se kterou si nevíme rady. V původním nastavení jsme sledovali něco, co vypadalo jako nepravidelný pulsar. Pak jsme to prohnali přes nové zařízení, použili AI4 a výsledek vidíš na velké obrazovce. Vypadá to jako jemný hedvábný šátek přes půl oblohy. Naprosto netušíme, co by to mohlo být, všichni tady akorát trousíme teorie. Buď je chyba v AI, v novém zařízení, v elektronice… Nebo to může být neznámý kosmický jev, nevíme.“
Velký gluonkvarkový kolider přečkal slavnostní zahájení bez problémů a taktéž bez problémů najel na běžný provoz. Sem tam se objevily drobné problémy, které byly lehce odstranitelné. Pak skoro na výročí spuštění si šéf techniků vyjížděl sumáře jednotlivých logů, aby se měl na slavnosti čím chlubit. Jeden výpis zkoumal podrobněji a mračil se u toho. Ten prezentovat nebude, ale na slavnosti odchytí šéfa konstruktérů, zažene ho do vhodného kouta , ukáže výpis a pak se uvidí.
Tak se stalo, že se v malé kanceláři dozorového střediska Kolideru tísnilo více osob, které pečlivě studovaly výpisy a statistiky. Konečně zvedl hlavní konstruktér hlavu, protáhl si všechny končetiny a truchlivě prohlásil:
„Mno, vypadá to, že máme problém. Já si teď odskočím za šéfy Úlu v hlavním sále. Zkuste ty výsledky zpracovat tak, aby to pochopil i ten tupec z Vládní rady pro vědu.“
Všichni věděli své o oblíbenci princezny Aubrix, takže se dali do díla. Výsledek předčil očekávání, vypadalo to, že dotyčný skutečně chápe, o co jde. Dokonce si odsedl od Aubrix, aby se na nějaký detail podíval v protokolech. Šlo o to, že kolider byl postaven v rovině ekliptiky, tedy v úrovni rovníku hvězdy. Byl také synchronně svázán s otáčením hvězdy, naštěstí pomalým. Podle protokolů v poslední době vypadával ze synchronicity a v době výpadku se všelijak vlnil a uhýbal. Také hvězda už nebyla tak klidná jako v době stavby. Množily se protuberance, ale ty nemířily na Kolider, ale od něj. Vypadalo to, jakoby Kolider ovlivňoval hvězdu, co byla ale blbost, neboť pracoval s milionkrát menšími silami než hvězda. Schůzka nakonec skončila s tím, že se budou dělat přesná měření a z vícero míst. Setkají se zde za měsíc. Zatím o věci přemýšlejte…
Při dalším setkání se objevily další problémy. Každá trubice měla být nezávislá na ostatních, provozní zkoušky to potvrzovaly, ale podle protokolů to tak nebylo. Směr obíhání plazmy v trubicích byl protisměrný, mělo to kompenzovat silové rázy při provozu. Vypadalo to, že je ve hře nějaký neznámý faktor, jelikož elektromagnetické dělo, vystřelující pracovní médium, mělo ve směru proti rotaci hvězdy podstatně menší sílu než dělo střílející druhým směrem. To mělo za následek, že Kolider už nebyl synchronní s otáčením hvězdy, ale postupně nabíral rychlost rotace opačné, proti rotaci hvězdy. Zdálo se, že je takto i stabilnější, ustaly náhlé výkyvy do stran. Velký problém nastane, až rychlost naroste natolik, že odstředivá síla překoná pevnost materiálu a v prstenci se začnou vytrhávat komponenty z uložení či začne praskat celý prstenec.
Nakonec padlo rozhodnutí namontovat na Kolider pulsní motory z remorkérů, brázdících hvězdné moře. Ty fungovaly na jednoduchém principu – záchytné pole shromažďovalo mezihvězdný vodík spolu s prachem, svádělo ho do spalné komory a při vhodné koncentraci ho několika atomy antihmoty odpálilo. Spaliny byly odvedeny tryskou a vzniklý puls popostrčil remorkér daným směrem. U Kolideru se budou muset použít modifikované motory na sluneční vítr. Drobná nesnáz byla, že při montáži nesmí probíhat žádný výzkum, doprovodné jevy zabíjí vše do vzdálenosti desítek kilometrů. Naštěstí jedou už jen dva experimenty a žádné další se nepovolí. Sice budou vědci skuhrat jako malý žbrinc, kterému stoupli na ocásek, ale to odezní…