Ohrožení
Ohrožení
Jordan chvíli poslouchal různé teorie a názory, ale v duchu přemýšlel nad jinými otázkami. Po chvíli ho začal hovor ostatních rušil, tak vyšel před budovu. Temná noc uklidnila jeho mysl. Popošel za roh, aby se pokochal pohledem na noční osvětlení radioteleskopu. Za ta léta mu vůbec nezevšedněl, byl stále nádherný. Jeho mysl se konečně uvolnila, takže ho začaly napadat ty správné otázky. Otočil se na patě a vrátil se do střediska. Kývl na Jonese ať ho následuje do malého salonku. Pohodlně se posadili a Jordan začal:
„Potřebujeme další informace. Nastíním ti takový malý okruh otázek, tvoji lidi určitě přijdou s dalšími. Takže, jak je to od nás daleko? Jak je to veliké a jak rychle se to pohybuje. Nakolik je to průsvitné, viděl jsem přes to hvězdy. Prostě zkuste o tom… jevu získat co nejvíc informací.“
Jones mu skočil do řeči:
„Ty nepředpokládáš chybu u nás, v anténě, v elektronice…?“
Jordan zavrtěl hlavou:
„Ne. Pokud by byla chyba u nás, tak je přes celé pásmo nebo zorný úhel. Takhle to zabírá jen polovinu výhledu. Musí to být něco zvenčí. Hele, já jdu obvolávat Atacamu5 a další, jak to vidí u nich.“
Když se Jordan za dvě hodiny vynořil z kanceláře, bylo již středisko v klidu. Jones poklidně pospával v křesílku pro návštěvy, u několika obrazovek seděli technici a sem tam něco nacvakali do počítače. Z velké obrazovky stále svítil hedvábný závoj, ale už zaostřený a se spoustou astronomických značek. Když za Jordanem cvakly dveře kanceláře, pootevřel Jones jedno oko a malátně pokynul rukou k vedlejšímu křesílku. Jordan dosedl a Jones se zavřenýma očima spustil:
„Je to přírodní jev. Různě se vlní ve všech směrech. Je to velký, takový bramboroid, ani kruh, ani elipsa… Největší rozměr je 17 světelných let, ten menší jen 8 světelných let. Zhruba uprostřed je to tlustý 2 světelné roky, ke krajům se to ztenčuje, ale ne do ztracena. Je to jako podivný válec, kraj má tloušťku asi čtyři světelné měsíce. Neletí to přímo na nás, možná nás to jen lízne, možná taky ne. A bude to tady za plus mínus sedm let… Času máme dost, zalez si do zasedačky, zalehni na gauč a zkus se dospat. Jo, nezalehni Sheilu, tu jsem také nakomandoval do zasedačky na gauč. Je dost velký pro vás oba…“
Nad ránem měl Jordan sen, že plave v teplém moři. To bylo velmi příjemné, drobná chybička byla, že ho svými chapadly ovíjí chobotnice. Probudil se, aby zjistil, že sen se odehrává téměř podle skutečnosti, ale místo chobotnice je to nahá Sheila. Ta zareagovala na Jordanovy otevřené oči tichým zašeptáním:
„Na tohle se těším už od doby, kdy jsem sem nastoupila a poprvé tě uviděla.“
Co následovalo, nechám na vaší fantazii.
Na Kolideru už skončily všechny vědecké experimenty a pomalu vychládal. Bude to trvat ještě několik týdnů, než bude možno se bez újmy na zdraví bezpečně ke Kolideru přiblížit. Tisíc kilometrů od Kolideru testoval upravený remorkér nové motory na sluneční vítr. Bylo jich vyrobeno několik variant, takže nutný čas bude využit k výběru toho nejlepšího. Při tom se zjistilo, že těsně nad fotosférou6 hvězdy obíhá jakési těleso, ač tam při prvotním průzkumu nic nebylo. To těleso také ovlivňovalo složení hvězdného větru, k elektronům, protonům a alfa částicím byla přimíchána jádra těžších prvků, hlavně uhlíku. Na jednu stranu to bylo dobře, motory budou pracovat s vyšší účinností, na druhou stranu se vyrojil houf otázek typu co to je, jak to ovlivňuje Kolider a kde se to tu vzalo?
Na jednu otázku se pokusili vědci odpovědět pomocí jednoduché hvězdné sondy. To byla jen masivní koule vybavená generátorem silového pole, rychloběžnou kamerou, několika čidly a výkonným vysílačem. Sonda byla vyslána směrem, který zaručoval setkání s tělesem nebo alespoň blízký průlet. Vlivem hvězdného větru v koroně to vypadalo na druhou možnost, ale nakonec to dopadlo úplně jinak. Ve vzdálenosti tisíce kilometrů od tělesa změnila sonda směr a vzrůstající rychlostí zamířila přímo k tělesu. Fialový záblesk a bylo po sondě. Vysílač naštěstí fungoval až do konce, takže bylo co studovat. Rychloběžná kamera nebyla tak rychloběžná, jak potřebovali, poslední tři vteřiny záznamu bylo rozmazané hvězdné nebe, předchozí záběry ukazovaly také hvězdné nebe, ale uprostřed obrazu bylo cosi nezřetelného. Akcelerátor ukázal neuvěřitelné zrychlení, rychlost sondy v okamžiku střetu s tělesem byla něco přes pět procent rychlosti světla. Z ostatních čidel se nedalo vyčíst vůbec nic, poskytovaly jen zmatené údaje.
Vědci si pokryli čelo vráskami a začali vymýšlet teorie. Jako první z nich vypadla možnost neutronové hvězdy, tam ale nesedělo vyzařování uhlíku. Na bílého trpaslíka, který spalováním helia vytváří uhlík, to bylo moc malé. Nakonec vymysleli speciální typ hvězdy, hraničního bílého podtrpaslíka, který by měl mít všechny požadované vlastnosti. Při požadavku na spuštění Kolideru, aby se otestovalo vzájemné působení, však narazili. Nebude žádné spuštění, dokud se nenamontují motory. A vůbec, jak jste na tom se zkoušením účinnosti, kolik jich budeme potřebovat a tak podobně? Vědci sklonili hlavy a pustili se do zkoumání.
Nakonec to dopadlo jinak. Shromažďovací pole bude v provozu neustále, shromážděný materiál bude skladován v magnetických nádobách a bude z nich odebírán v případě, kdy bude nutno spustit motor. Všechny motory budou počítačově řízeny, aby vždy zabraly v okamžicích, kdy bude v některé ze stanic pálit elektronové dělo. Okolo remorkéru už vyrostl hrozen lodí, část kompletovala motory, které se po dílech vozily z nejbližší planetární soustavy, která umožňovala jejich výrobu. Každý motor byl vybaven mechanizační jednotkou, která ho navedla na jeho místo a připevnila ke Kolideru. Pak se odpojila a zamířila zpět pro další motor. Brzy jich byla plná obloha, přesto to trvalo půl roku, než byl poslední motor na svém místě. Nastávala náročná práce s nastavením přizpůsobení motorů jak navzájem, tak s činností Kolideru. Vše běželo jako dobře namazaný stroj, všechny problémy byly malicherné. Pouze jeden motor vykazoval podivné charakteristiky. Naštěstí byl poblíž remorkéru, tak se dal prozkoumat. K překvapení všech se v útrobách motoru nalezla kukla hmyzího kosmického montéra, o kterém si všichni mysleli, že se ztratil v kosmu.
Nakonec se vše stihlo v termínu, takže proběhla malá oslava opětovného spuštění Kolideru, přesně dva roky po prvním spuštění. Jak to řekl jeden z šéfů projektu:
„Díky Všehomíru za ty dary, že to bylo rychlé. Kdo si pamatuje instalaci mezosféry na Diamantu, dá mi za pravdu.“
Mezosféra7 na Diamantu je noční můrou všech kosmických konstruktérů. Šlo o první vytvoření koule okolo slunce tak, aby slunce bylo ve středu. Poloměr koule byl vypočítám tak, aby vnitřní povrch koule byl v pásmu ideálním pro život, navíc by byl půl miliardkrát větší než povrch obyvatelné planety v daném pásmu. Pracovní postup byl následující: Okolo slunce se vytvoří pavučina z mezonových femtovláken, přitom se spotřebuje ta planeta, která by překážela. V dalších krocích by se vytvářely podružné pavučiny z téhož vlákna v okách velké pavučiny. Další pavučiny v okách až do doby, kdy budou oka poslední pavučiny dostatečně malá, aby se po ní dalo bez problémů chodit. Na takto vzniklý povrch se začne nastříkávat neutroniová pěna, která vytvoří pevný povrch. Samozřejmě, tato fáze bude muset probíhat synchronně na více místech, aby nevznikla hmotová disproporce. To potřebovalo naprosto dokonalou komunikaci, takže FTL8 rádio bylo vynalezeno přesně tehdy, kdy bylo potřeba.
První potíže byly s výrobou mezonového femtovlákna. Ukázalo se, že reakční komora nemůže být libovolně veliká, takže se bude muset postavit více reakčních komor. Ty se také navzájem ovlivňovaly gravitačně, mezní vzdálenost byla milion kilometrů. Velké problémy byly se svářečkami femtovláken, které výkonově kolísaly, takže někdy spoj nedržel, někdy se přepálilo hlavní vlákno tam, kam bylo zapotřebí připájet podružné vlákno. Vždy se musela provést řada měření a následných úprav, které celou stavbu jen zdržovaly. Nakonec se narazilo na chybu v projektu, kdy výpočet spotřeby materiálu pozapomněl na oživení vnitřku mezosféry. Celá soustava byla spotřeba na vytvoření bubliny, ale už nezbyl materiál na zeminu, vodu a atmosféru. Musely se postavit energo-hmotové měniče, energie bylo naštěstí dost. Proto je nyní obydlená jen tisícina rozlohy, ovzduší musí být na hranicích obydleného prostoru chráněno silovými poli, aby se nerozlilo po povrchu, kde by vytvořilo několikacentimetrovou vrstvu.