Vlna
Vlna
Sedm let je dostatečně dlouhá doba, aby život Jordana Noela provedl několik kotrmelců. Jeho manželka Doris, která byla v době objevu na návštěvě u rodičů v Texasu, se vrátila se špatnými zprávami. V Austinu navštívila rodinného lékaře s nějakými problémy, ten ji poslal za kamarádem do univerzitní nemocnice. Tam absolvovala řadu vyšetření s pochmurným výsledkem – rakovina dělohy. Téměř okamžitě podstoupila hysterektomii9, takže se hrozba zdála být zažehnána. Toto značně narušilo jejich rodinný život. Doris však byla pragmatická dáma, takže si věděla rady. Věcně navrhla Jordanovi, že když už je ona mimo provoz, aby to neřešil návštěvou nevěstince, tam by mohl chytnout něco nepříjemného. Ruční práce také není to pravé, takže zbývá poslední možnost – najít si milenku. Třeba ta mladá astronomka, Sheila, ta by se toho chopila hned, je do Jordana zamilovaná od doby, kdy nastoupila. To žena pozná, můj milý, akorát vy chlapi jste na tyto věci slepí.
Sheila vyměnila nevyhovující podnájem v činžovním domě za naprosto vyhovující podnájem ve vile Noelových. Samozřejmě se Sheila s Jordanem na veřejnosti projevovali jako dobří přátelé, ale doma to bývalo jiné. Doris si se Sheilou padly do oka, chodily spolu nakupovat, prostě dvě dobré přítelkyně.
Bohužel, tato idylka trvala jen dva roky. Při pravidelné kontrole Doris jí doktoři našli metastázy10 skoro v celém těle. Toto už nešlo odoperovat, léčba by byla bez výsledku. Chemoterapie, hormonální léčba či ozařování by způsobily Doris větší trápení, proto se nechala umístit do privátního sanatoria, kam Jordanovi i Sheile zakázala přístup. Pamatujte si mě krásnou a veselou, byla její slova na rozloučenou. Netrvalo to dlouho, po třech měsících dostal Jordan dopis od vedení sanatoria, že paní Doris Noel zesnula v klidu ve spánku na zástavu srdce způsobenou sekundárním nádorem v pravé srdeční síni. Dle instrukcí a přání paní Doris (s Jordanovým souhlasem) byla pohřbena žehem a její popel byl rozptýlen ze skaliska Cueva del Indio nad Atlantik.
Leč život šel dál. Noel's mystery, Noelova záhada, jak ji pojmenovali objevitelé na počest ředitele Areciba, budila zaslouženou pozornost radio astronomů celého světa. Byla podrobně propočtena její velikost i dráha, přesto stále nebylo jasné, co to je. Vypadalo to jako poloprůhledný polštářek, letící kosmem, až na tu velikost… A jako obvykle, celosvětově se objevily houfy šarlatánů a samozvaných proroků, kteří slibovali ochranu před božím hněvem, samozřejmě po zaplacení patřičného poplatku.
Kolider už konečně fungoval, jak má, vědecké experimenty probíhaly bez překážek, nové poznatky se hrnuly a některé objevy se projevily jako výrobky usnadňující život. Veškeré logy z Kolideru zkoumaly týmy vědců ve snaze odhalit nějakou nepravidelnost, chyby pohybu či umístění, za uplynulých pět let stále bez výsledku. Na drastickou chybu došel tým astronomů, který umístil na protilehlých stranách dvojici radioteleskopů a chtěl měřit skutečně přesné hodnoty vzdáleností hvězd a jiných objektů. Ten poslal na správu Kolideru reklamaci, že mají v údajích chybu. Podle všech publikací se Kolider otáčí synchronně se sluncem za devadesát dní, třináct hodin a pět minut. Astronomové naměřili vůči okolním hvězdám úplně jiný čas otáčení, a to sto třináct dní, pět hodin a padesát pět minut. Ukázalo se, že tento údaj nikdo pravidelně neměřil, sledoval se pouze pohyb Kolideru vůči hvězdě. Vypukl poplach, začaly se měřit i další relevantní údaje. Zjištěná data byla alarmující. Pravděpodobně probíhaly zatím neobjasněné jevy, ovlivňování Kolideru a hvězdy, ačkoliv by Kolider neměl mít na hvězdu žádný vliv, vždyť je proti hvězdě méně než hmyz. Kolider už také nebyl kruh s průměrem dva miliony kilometrů, ale elipsa jeden a půl na dva a půl milionu kilometrů. A mohla za to nestejnorodá zátěž od motorů, které se spouštěly jen v úsecích, kde pálilo elektronové dělo. Tak bylo objeveno nové, neznámé pole jako interakce plochého pole po výstřelu děla a kulovitých polí po zážehu motorů. Výsledný vektor mířil v rovině Kolideru a hvězdy podle počtu spuštěných motorů padesát až sedmdesát stupňů, přičemž devadesát stupňů byl směr z Kolideru k hvězdě. Síla vektoru nebyla přímým součtem síly všech zúčastněných polí, ale 1,73 krát větší.
Hlasy volající po okamžitém ukončení prací nebyly vyslyšeny, vždyť se tak nic hrozného neděje, navíc by ekonomická ztráta, získaná přerušením těchto experimentů, dvojnásobně překročila roční náklady na Kolider a to si nikdo na triko nevezme. Prozatím se nainstalují další snímače veličin, přidají se dvě výzkumné lodě, které budou sledovat Kolider v reálném čase, ale pro jistotu z větší dálky. Můžete si přidat vlastní čidla a kamery, ale nesrovnalosti nám, prosím, hlaste. Pak někoho moudrého napadlo, že v případě katastrofy by mohly být údaje ze všech lodí zničeny, takže se v soustavě objevila transmisní a majáková loď, která měla jediný účel – přeposílat naměřené hodnoty a záznamy z kamer pomocí FTL komunikace na vědecké planety říše. Tím pádem bylo závěrečné dějství Kolideru a hvězdy velmi důkladně zdokumentováno.
Jako náprava se přešlo na počítačové řízení Kolideru tak, že nyní jely motory na přeskáčku s cílem srovnat Kolider zpět do kruhového tvaru. Pro zachování stávajícího tvaru se při výstřelu elektronového děla použily všechny motory, aby se zátěž rozložila rovnoměrně. Pak se potkaly dva výstřely naráz. Vzniklá dvě nová pole zareagovaly na sebe navzájem, výsledný impuls zamířil do troposféry hvězdy. Z místa výstupu impulsu vykvetla mohutná protuberance11 provázená sprškou všeho možného. Navíc se ve stejném místě nacházel hraniční bílý podtrpaslík, který byl impulsem velice mírně vychýlen ze své dráhy. Protuberance skoro dosáhla ke Kolideru a narušila činnost super magnetů držící kvark-gluonovou plazmu uprostřed trubic. Zatím se plasma ještě nedotkla trubice, ale porucha silových polí se šířila. Také dráha podtrpaslíka se více a více měnila, až se v jeden okamžik narazil na jednu větší protuberanci.
Podtrpaslík byl náhle dotován bohatým plasmatem, čímž u něj ve zlomku sekundy proběhly fůzní reakce helia i uhlíku. Vydatná sprška kosmického záření obklopila Kolider a začala dálkově reagovat se silovými poli, již dřívějšími událostmi oslabenými. Plazma se zazmítala a dotkla se trubice. Ta vzplála jako stéblo slámy ve vysoké peci. Od ní vzplály ostatní trubice a protiproudé proudy plasmy do sebe vrazily. Vznikl uzel energie, který se slabou třetinou rychlosti světla vydal na cestu proti otáčení Kolideru, kopírujíc dráhu šestice trubic. Uzel také disponoval jakousi formou směrované gravitace, na hvězdě vznikl hřeben koróny sledující dráhu uzlu. Z hřebene přeskakovaly na Kolider jiskřičky energií, každá jiskřička vytvořila další energetický uzel, který následoval ten první.
Teprve teď se změny Kolideru začaly projevovat navenek. V místech výskytu uzlů začal povrch Kolideru žárem rudnout. Červená barva přecházela do žluté, bílé až bílomodré, to už se ale trubice Kolideru hroutila do svého prostředka. Z trubice zbyl kruh vroucího kovu, kterým probíhaly obludné proudy. To mělo za následek to, že se v místech, kde byl Kolider, vyskytoval oblak par kovu, který zářil stále více, jak vstřebával další a další energii. Na hvězdě byl jasně vidět vysoký hřeben koróny, který se již skoro dotýkal mlhového prstence. Pak se hřeben odtrhl od hvězdy a splynul s prstencem. Hvězda se náhle rozzářila a začala se rozpínat, ale asymetricky, v ose rotace, jako by jí energie v prstenci bránily přiblížit se. Konečně se dostal ke slovu bílý podtrpaslík. Vyrazil z koróny a po pár zmatených obletech vrazil do energetického prstence. Prstenec chvilku připomínal prstýnek s kamínkem z pouti, pak setrvačnost podtrpaslíka zvítězila. Vláčejíc za sebou chumel energií vyrazil do kosmu.
Nastávalo poslední dějství. Přetržený prstenec se jedním koncem vzepjal ke hvězdám, až se druhý konec dotkl hvězdy. Jelikož měl prstenec stále nějakou rotační energii, začal se okolo hvězdy spirálovitě ovíjet. Hvězda reagovala dalším prodlužováním svého těla ve směru své osy. Již to byl docela tenký válec, když se jedním koncem srazil s unikajícím podtrpaslíkem. Obrovský záblesk vyřadil skoro všechna zbylá čidla a kamery, těch pár posledních sledovalo vlnu ženoucí se po těle hvězdy od místa výbuchu. Prstenec, nyní omotaný kolem těla hvězdy, zafungoval jako gigantická cívka a vymrštil do prostoru zbytky hvězdy jako smrtonosné kopí.
Početné obyvatelstvo, které poslední dva roky sledovalo zánik Kolideru, strnulo děsem. Směr, kterým vyrazilo smrtonosné kopí, ho za pár let dovede přímo do přehuštěného středu říše. Do středu říše, odsouzené k zániku, neboť záchrana není během tak krátké doby možná. Za tu dobu se neodstěhuje ani miliardtina obyvatel, o uměleckých dílech a vědeckých znalostech ani nemluvě. Zbytky po explozích stovek hvězd po průletu kopí budou později pozemšťané mylně považovat za pozůstatek výbuchu supernovy a nazvou je Závojová mlhovina, katalogové číslo NGC6960.